Starat se o nemocného rodiče je pro mnoho lidí samozřejmost. Jenže málokdo si dokáže představit, jak náročná a vyčerpávající taková péče opravdu je, zvlášť když trvá měsíce nebo roky a člověk na všechno zůstane sám. Paní Adina to zažívá na vlastní kůži. Nejvíce ji trápí nepochopení od okolí.
Paní Adina (49) se už delší dobu stará o svou maminku, která je upoutaná na lůžko a potřebuje celodenní péči. Podle svých slov je na všechno sama, zatímco její bratr situaci zlehčuje a nechápe, jak psychicky i fyzicky náročné to pro ni je.
Starám se o mámu, která je ležák
Moje máma je ležák. Nevstane z postele a potřebuje pomoc úplně se vším. Přebaluju ji, myju, krmím, převlékám, otáčím ji na posteli, dávám léky, snažím se jí dělat společnost, aby nebyla sama. Každý den je stejný a já mám pocit, že už ani nežiju svůj vlastní život. Jen přežívám a pečuju o matku. Všechno se točí jen kolem ní. V kolik má brát léky, že už je čas ji otočit, že potřebuje jídlo, přebalit. Nemůžu normálně pracovat, nemůžu si nic plánovat, protože nikdy nevím, co bude potřeba. Když chci jen na chvíli odejít, musím řešit, kdo u ní bude. Dovolená? Víkend pryč? Káva s kamarádkou? To už pro mě skoro neexistuje.
A nejhorší je, že okolí má pocit, že přeháním. Hlavně můj bratr. Ten přijde jednou za měsíc, sedne si k mámě na dvacet minut a pak pronese, že je přece v pohodě a že s ní není tolik práce. Prý za péči dostávám peníze, tak co si stěžuju. Jenže těch pár korun absolutně neodpovídá tomu, co všechno člověk obětuje.
Foto: Magnific
Obětovala jsem vlastní život
Někdy mám pocit, že už nemůžu ani dýchat. Ráno vstanu unavená a večer usínám s pocitem, že další den už nezvládnu. Jenže musím. Moje máma za to nemůže a já ji nechci odložit někam do zařízení. Jen bych si přála, aby někdo konečně pochopil, jak těžké to je. Hlavně můj bratr. Strašně snadno se mu mluví, když přijde jednou za čas, pohladí mámu po ruce a zase odejde do svého normálního života.
Já žádný normální život už skoro nemám. Přestala jsem řešit sebe, svoje zdraví, svoje potřeby. Všechno jde stranou. A místo podpory poslouchám, že si nemám na co stěžovat. Nejradši bych ho někdy posadila na týden na moje místo, aby viděl, co obnáší být s nemocným člověkem čtyřiadvacet hodin denně. Možná by pak pochopil, proč jsem tak vyčerpaná a proč už někdy brečím jen z obyčejné bezmoci. Co byste dělali na mém místě?
Ke komentáři na situaci paní Adiny nás inspiruje psycholog John Shore
Paní Adino,
děkuji vám, že jste svůj příběh sdílela tak upřímně. Z vašich slov je cítit obrovská únava, vyčerpání i samota, kterou dlouhodobá péče o ležícího člověka přináší. Každodenní starost o vaši maminku vám postupně zaplnila celý život a je pochopitelné, že už nemáte sílu ani prostor myslet sama na sebe. K tomu navíc přichází bolest z nepochopení okolí, zejména od bratra, který vidí jen krátké návštěvy, ale ne nekonečný kolotoč péče, který nesete vy každý den.
Je důležité, abyste si dovolila přijmout, že takto náročnou péči nelze dlouhodobě zvládat bez pomoci a odpočinku. Neznamená to, že maminku milujete méně nebo že selháváte. Naopak. Zkuste s bratrem mluvit co nejkonkrétněji o tom, co všechno péče obnáší, případně ho požádat o pravidelnou pomoc nebo převzetí péče alespoň na určitou dobu. Zároveň se nebojte hledat odlehčovací služby, domácí péči nebo podporu dalších lidí. Vyčerpaný člověk totiž časem přestává fungovat nejen fyzicky, ale i psychicky, a vaše zdraví je stejně důležité jako péče o maminku.
To, že někdy brečíte, cítíte vztek nebo bezmoc, z vás nedělá špatnou dceru. Dělá to z vás člověka, který už velmi dlouho nese obrovskou zátěž téměř bez opory. Vaše maminka má vedle sebe někoho, kdo se o ni stará s velkou obětavostí a láskou, ale i vy si zasloužíte pochopení, podporu a chvíle, kdy si budete moct alespoň na moment odpočinout.
