Některé rány z dětství se zahojí jen částečně. A když se znovu dotknou další generace, bolest se vrací v plné síle. Paní Katka stojí před rozhodnutím, kde nejde o kompromis, ale o bezpečí jejích dcer.
Paní Katka (43) si prošla v dětství zkušeností, kterou dlouho nedokázala pojmenovat. Až po letech a díky terapii si uvědomila, že chování jejího otce bylo za hranou a zanechalo v ní hlubokou stopu. Dnes, jako matka dvou dcer, cítí silnou potřebu je chránit – i za cenu konfliktu s vlastní rodinou.
Když jsem byla malá, otec mě obtěžoval
Dlouho jsem si myslela, že si to jen špatně pamatuju. Že to vlastně nebylo nic tak hrozného. Trvalo mi roky, než jsem dokázala věci nazvat pravým jménem. Můj otec se mě dotýkal způsobem, který nebyl v pořádku. Dva dlouhé roky. Byla jsem dítě a nechápala jsem to. Jen jsem cítila stud, zmatek a něco, co jsem nedokázala vysvětlit. Dnes už to chápu. Díky terapii jsem se naučila s tím žít, nějak to zpracovat. Ale nikdy to úplně nezmizí.
Foto: Magnific
Nikdy mu to úplně neodpustím. A hlavně – nikdy nezmizí ten instinkt, který mám jako máma. Když se dívám na své dcery, vím naprosto jistě jednu věc. Nedovolím, aby se jim stalo něco podobného. Ani náznakem. Ani na vteřinu. Nebudu ta, která zavírá oči, jak to možná dělala moje máma. Netuším, odmítla se mnou v dospělosti mluvit, protože si prý vymýšlím.
O to víc mě ničí, když slyším jeho slova. Že prý své děti poštvávám proti němu. Že jsem rozmazlený harant. Že by mi pár facek prospělo. Jako by se nic nestalo. Jako by to všechno bylo jen v mé hlavě. Nebo jako by měl právo na to se mě v dětství tak dotýkat. Jenže neměl. Ani náhodou. A pak ty výhrůžky, že si vynutí styk se svými vnučkami. V tu chvíli se ve mně všechno sevře.
Nechci, aby u něj byly. Nechci, aby s ním byly samy v místnosti. Nechci, aby je objímal, líbal nebo si vynucoval jakýkoliv kontakt. A zároveň mě děsí, že to nemusí respektovat, protože nerespektoval mě jako dítě. Že se to může snažit obejít. Vím, že jako matka mám právo je chránit. Ale někdy mám pocit, že stojím proti někomu, kdo nikdy žádné hranice neuznával. Jak mám zajistit, aby moje dcery byly opravdu v bezpečí? A co mám dělat, když on odmítá přijmout jakoukoliv odpovědnost a ještě mi vyhrožuje? Co byste dělali na mém místě?
V jádru tohoto případu nejde o vztahový konflikt mezi dospělou dcerou a stárnoucím otcem. Jde o situaci, kdy oběť dlouhodobého sexuálního zneužívání v dětství čelí pokusu člověka, který se jí v dětství dotýkal, získat přístup k její vlastním dcerám. To je důležité rozlišení, protože řada mezigeneračních konfliktů se v poradenství řeší hledáním kompromisu a obnovou vztahu. Tento případ do této kategorie nepatří. Druhým rozměrem je strach matky o vlastní děti. Tento strach nelze patologizovat ani označovat za přehnanou ostražitost. Je založen na konkrétní zkušenosti s konkrétním člověkem, který v minulosti hranice porušil a který dnes nepřijímá žádnou odpovědnost – naopak dceru uráží, vyhrožuje jí a obviňuje ji, že proti němu poštvává děti.
U pachatelů sexuálního zneužívání v rodině, kteří nikdy nepřijali odpovědnost a neprošli léčbou, je riziko vůči dalším dětem v rodině významné. Princip, ze kterého je třeba vycházet, zní: ochrana dětí má přednost před udržením rodinných vazeb. Tento princip není radikální – je v souladu s českým právním řádem i s odbornou praxí v oblasti ochrany dětí. Pokud má matka důvodné podezření, že by kontakt s konkrétní osobou mohl ohrozit její dítě, má povinnost dítě chránit. To platí i tehdy, když je touto osobou prarodič.
Na praktické rovině je vhodné zajistit si právní zastoupení. Hrozby otce, že si vynutí styk s vnučkami, nejsou v českém právním prostředí samozřejmě realizovatelné. Prarodiče sice mají v některých případech možnost domáhat se kontaktu s vnoučaty, ale soud vždy posuzuje, zda je takový kontakt v zájmu dítěte. Matka se zkušeností zneužívání týmž člověkem má v takovém řízení silnou pozici. Doporučuje se s otcem nekomunikovat přímo, ale prostřednictvím advokáta, a všechny jeho hrozby si pečlivě archivovat. Druhá oblast je vlastní psychologické zpracování. Konfrontace s pachatelem v dospělosti často znovu otevírá staré zranění, a pokud má žena za sebou terapii, je vhodné se k terapeutovi vrátit alespoň pro několik podpůrných sezení. Past, do které ji otec tlačí, spočívá v tom, aby začala pochybovat o sobě, o své paměti, o své soudnosti – přesně to je cílem jeho chování. Pokud jde o dcery, není nutné jim v jejich věku vysvětlovat detaily. Postačí jasné, věkově přiměřené sdělení: s dědečkem se nestýkáme, protože není bezpečný člověk, a já se starám o to, abyste byly v bezpečí. Důležité je nezatahovat je do emocionální dynamiky rodiny.
Závěrem k otázce odpuštění: tento koncept se v psychologické literatuře často přeceňuje. To, co obětem skutečně pomáhá, je přestat věnovat pachateli mentální energii a přestat čekat na omluvu, která nepřijde. To není totéž jako odpuštění. Žena, která říká „nikdy mu to neodpustím“, neříká nic patologického – říká pravdu o své zkušenosti.
Kdo je Pavel Pařízek
Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu Terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.
