44 Kč
Dnešní výchova je úplně jiná, než na jakou byla starší generace zvyklá. Když někdo sleduje své dospělé dítě, je logické, že se snaží analyzovat. Často si říká, že chybí pevnost a jasná pravidla. Nejvíc ale trápí, že kdykoli se ozvete, stává se z vás ten špatný člověk. Právě v této situaci se ocitla paní Boženka, která nám do redakce napsala.
Paní Boženka (67) vychovala své děti v době, kdy slovo rodiče mělo váhu. Dnes sleduje, jak její dcera přistupuje k výchově úplně jinak – trpělivě vysvětluje, domlouvá a snaží se být chápavá. Jenže Boženka má stále silnější pocit, že výsledkem není klidné dítě, ale malá holčička, která neposlouchá a zkouší, kam až může zajít.
Když k nim přijdu na návštěvu, někdy si připadám jako v jiném světě. Moje dcera všechno řeší vysvětlováním. Všechno. Vnučka něco provede, neposlechne, začne se vztekat… a místo aby přišel jasný zákaz nebo hranice, začne dlouhé vysvětlování. Proč se to nedělá, jak by se měla chovat, co je správné. Jenže ona neposlouchá. Mezitím si hraje a nebo prostě odběhně. Vrcholem bylo, když jí dcera vysvětlovala, že se nemůže houpat na židli, protože spadne. Mezitím se houpala a spadla. Místo toho, aby jí vysvětlila důsledek jí chlácholila a objímala. Dívám se na to a v hlavě mi běží jediné – tohle přece nemůže fungovat. Dítě potřebuje vědět, kde jsou jeho hranice. Ne pořád jen poslouchat, proč by něco mělo nebo nemělo. Jednou jsem to nevydržela a ozvala jsem se. Řekla jsem, že by měla být přísnější.
A v tu chvíli jsem byla za tu nejhorší. Dcera se na mě podívala, jako bych jí chtěla ublížit. Řekla mi, že dnes se děti vychovávají jinak, že nechce křičet ani trestat a že se snaží být respektující. Jenže já tam žádný respekt ze strany dítěte nevidím. Vidím holčičku, která si dupne, když není po jejím. Která ví, že když bude dostatečně dlouho protestovat, tak si to nějak vymluví. A která neposlouchá ani vlastní mámu. A já se bojím, co z ní bude. Nechci, aby z ní vyrostl rozmazlený člověk, který si myslí, že mu všechno projde. Jenže kdykoli něco řeknu, jsem ta špatná. Ta stará, co tomu nerozumí. Začala jsem si dávat pozor na pusu. Radši mlčím, i když mě to uvnitř štve. Jen sedím a koukám, jak se věci dějí jinak, než bych považovala za správné. A někdy odcházím domů úplně rozhozená. Nechci se s dcerou hádat. Máme hezký vztah a nechci o něj přijít kvůli výchově jejího dítěte. Ale zároveň mám pocit, že když budu jen přihlížet, nepomůžu ani jí, ani vnučce. Co byste dělali na mém místě?
Jenže kdykoli něco řeknu, jsem ta špatná. Ta stará, co tomu nerozumí. Začala jsem si dávat pozor na pusu. Radši mlčím, i když mě to uvnitř štve. Jen sedím a koukám, jak se věci dějí jinak, než bych považovala za správné. A někdy odcházím domů úplně rozhozená. Nechci se s dcerou hádat. Máme hezký vztah a nechci o něj přijít kvůli výchově jejího dítěte. Ale zároveň mám pocit, že když budu jen přihlížet, nepomůžu ani jí, ani vnučce. Co byste dělali na mém místě?
Paní Boženko,
je úplně pochopitelné, že ve vás situace vyvolává napětí a nejistotu. Sledujete něco, co je jiné, než na co jste byla zvyklá, a přirozeně se bojíte o budoucnost své vnučky. Zároveň je důležité si uvědomit, že vaše dcera se pravděpodobně snaží o takzvaný respektující styl výchovy – tedy méně trestů a více vysvětlování. Ten sám o sobě není špatný, ale funguje jen tehdy, když je doplněn jasnými a důslednými hranicemi. To, co vás zneklidňuje, tedy nemusí být samotný princip, ale spíš jeho nedotažené provedení.
Pro vás je teď klíčové najít rovnováhu mezi tím, co cítíte, a tím, co si můžete dovolit říct, aniž byste ohrozila vztah s dcerou. Přímé kritizování její výchovy obvykle vede jen k obraně, přesně jak jste zažila. Mnohem účinnější bývá mluvit o sobě: například sdílet obavu („Mám někdy strach, jestli v tom není pro malou moc volnosti“) místo hodnocení („Měla bys být přísnější“). Tím neútočíte, ale otevíráte prostor k dialogu. A stejně důležité je přijmout, že konečné rozhodnutí o výchově je na vaší dceři, i když s ním nemusíte souhlasit.
Velkou roli ale můžete sehrát přímo ve vztahu s vnučkou. Děti velmi dobře vnímají rozdílné styly a dokážou se jim přizpůsobit. Vy sama jí můžete klidně a laskavě nastavovat jasné hranice ve chvílích, kdy jste spolu, bez křiku, ale pevně. Tím jí dáte cennou zkušenost, že respekt a pravidla mohou existovat vedle blízkosti. A možná ještě důležitější je, abyste chránila i sebe, pokud odcházíte z návštěv rozhozená, zkuste si je dávkovat tak, aby vás tolik nevyčerpávaly. Někdy totiž největší pomocí pro všechny vztahy není boj o to, kdo má pravdu, ale schopnost zůstat v kontaktu a být pro druhé bezpečnou, klidnou oporou.
psychologytoday.com, příběh poslala paní Boženka D.
