44 Kč
Dlouho si říkala, že vášeň není všechno. Že po letech manželství je přirozené, když se oheň zklidní. Jenže někdy nejde jen o tělo. Někdy jde o pocit, že jste pro někoho stále ženou, ne jen spolubydlící. Paní Simona má milence, který ji nyní vynahrazuje ztracené roky. Dává ji znovu pocítit, že je krásná.
Paní Simona (54) žije v dlouholetém manželství, které navenek funguje. Mají za sebou společné roky, vybudovaný domov i zvyky, které drží pohromadě. Přesto se v ní v poslední době ozývá otázka, kterou si ještě před pár lety neuměla představit.
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ta žena, která si najde nějakého milence. Vždycky jsem odsuzovala nevěru, říkala jsem si, že když něco nefunguje, má se to řešit doma s partnerem a případně mají jít dva od sebe. Když moje kamarádky měly milence, vnitřně jsem je odsuzovala. Jenže se to stalo i mě. Té, která to odmítala. Doma s mým manželem už dlouho nic neřešíme. Je v posteli… vzdálený. Laxní. Jako by tam ani nebyl. Dotkne se mě spíš ze zvyku než z touhy. Někdy mám pocit, že se mě ani nechce dotýkat. Že to dělá proto, aby se neřeklo. Přestala jsem se cítit jako žena. Spíš jako kus nábytku, který je na svém místě, ale nikdo si ho nevšímá.
A pak přišel on. Jako blesk z čistého nebe. Milenec. Muž, který se na mě dívá tak, že se mi podlomí kolena. Který mi řekne, že jsem krásná, a já tomu po letech zase věřím. Vedle něj se cítím živá, žádoucí, vzrušující. A zároveň provinilá. Každý večer, když si lehám vedle manžela, mám v sobě směs studu a prázdna. Provozuji odsuzující nevěru, ale nemůžu jinak.
Nejde jen o intimnosti nebo o to, že je dobrý v posteli. Jde o pocit, že pro někoho něco znamenám. S mým manželem spolu mluvíme o běžných věcech – nákupy, zdraví, rodina. Ale o nás dvou už skoro ne. Když jsem se snažila naznačit, že mi něco chybí, odbyl mě slovy, že „v našem věku už to není tak důležité“. Jenže pro mě to důležité je. Nechci se smířit s tím, že ve čtyřiapadesáti už mám jen čekat na naše vnoučata a večery u televize. Chci ještě žít. Zároveň se bojím, že si milence idealizuji. Že je to jen únik, zrcadlo, které mi vrací mladší verzi sebe sama. Mám rozbít dlouholeté manželství kvůli tomu, že se chci znovu cítit chtěná? Nebo mám zůstat a smířit se s tím, že část mě zůstane nenaplněná? Co byste dělali na mém místě?
Simono, podobnou zkušenost prožívá překvapivě mnoho žen kolem padesátky. Je to období, kdy se člověk najednou zastaví a začne si klást otázky, které dlouho odkládal. Jestli v jeho životě stále existuje blízkost, vášeň a pocit, že je pro někoho důležitý. Někdy to může zvenčí vypadat jako snaha dohnat ztracené mládí, ve skutečnosti se však často ozývá mnohem hlubší potřeba. Touha být viděná, vnímaná a milovaná. A ta k lidskému životu patří v každém věku. Aféra obvykle nezačíná samotnou chutí podvádět, ale často vyrůstá z dlouhého období citové samoty ve vztahu. Když se roky vrství pocit, že partner ztrácí zájem nebo že blízkost pro něj přestala mít význam, člověk začne nenápadně pochybovat sám o sobě. A když se pak objeví někdo, kdo se na vás dívá se zaujetím a obdivem, může to působit téměř omamně.
Najednou znovu cítíte, že jste žena z masa a kostí, nejen někdo, kdo vedle, bez zájmu druhého, funguje. Ale je dobré si připustit i jednu střízlivou věc. Vztah s milencem má úplně jiné podmínky než dlouhé manželství. Vidíte se ve chvílích, kdy na sebe máte čas, kdy jste naladění jeden na druhého a kdy kolem nejsou běžné starosti. Neřešíte účty, únavu ani drobné každodenní třenice, které přirozeně přicházejí v dlouhodobém soužití. Není divu, že v takovém prostoru všechno působí intenzivněji a lehčeji. Jen je dobré mít na paměti, že takové chvíle ukazují jen část reality vztahu. To, co teď prožíváte, je důležitým upozorněním, že se ve vašem manželství něco dlouho odsouvalo stranou, a na to bych se zaměřila. U mnoha párů se po letech stane, že spolu fungují hlavně jako společníci pro každodenní provoz života. Domácnost běží, povinnosti se plní, ale blízkost mezi dvěma lidmi pomalu vyprchá.
Nedojde k tomu ze dne na den. Spíš se to děje pomalu, až si člověk jednoho dne uvědomí, že vedle něj sedí někdo, s kým sice sdílí historii, ale už jen zřídka emoční napojení. Důležitým krokem může být otevřený rozhovor s partnerem, který se netýká jen běžných věcí kolem domácnosti, ale i toho, jak se ve vztahu skutečně cítíte. Po letech společného života se často stane, že se o těchto tématech přestane mluvit. Někdy si oba myslí, že ten druhý přece ví, co prožívají, jindy je prostě těžké takové věci vyslovit nahlas. Partner pak může žít v přesvědčení, že je všechno v pořádku, zatímco vy v sobě nesete pocit osamění a přehlížení. Takový rozhovor samozřejmě nemusí všechno změnit, ale může ukázat, jestli mezi vámi ještě existuje vůle vztah znovu oživit a vrátit mu blízkost. Otázka, zda zůstat v manželství, nebo odejít s milencem, nemá jednoduchou odpověď. Spíš než rychlé rozhodnutí bývá užitečné dát si čas a podívat se na svůj vztah poctivěji než dřív. Zjistit, jestli mezi vámi ještě existuje ochota hledat cestu zpátky k sobě. Někdy se právě v takové chvíli vyplatí přizvat třetího člověka zvenčí. Párová terapie může nabídnout bezpečný prostor, kde je možné mluvit o věcech, které se doma říkají jen těžko nebo vůbec. Pokud máte pocit, že sami z toho bludného kruhu neumíte ven, zkuste vašemu partnerovi navrhnout společnou návštěvu párového terapeuta. Pro mnoho dvojic je to první krok k tomu, aby se znovu začaly opravdu slyšet.
Jsem psychoterapeutka s více než 3 000 hodinami práce s klienty. Profesně jsem prošla manažerskými pozicemi v rodinné firmě i v korporátním prostředí a pracovala jako interní kouč. Zkušenost s různými pracovními prostředími, tlakem na výkon a přetížením mě postupně přivedla k psychoterapii, která umožňuje pracovat i s tím, co nejde změnit jen vůlí. Absolvovala jsem daseinsanalytický psychoterapeutický výcvik akreditovaný Českou asociací pro psychoterapii a studovala na Pražské vysoké škole psychosociálních studií. V terapii se zaměřuji především na vztahy, úzkosti a vyhoření. Nabízím bezpečný a důvěrný prostor, kde není potřeba nic dokazovat ani zvládat. Dokážu porozumět rozmanitým životním situacím i způsobům prožívání. Pracuji citlivě, poctivě a do hloubky, s respektem k jedinečnosti každého člověka.Součástí mé práce může být také práce se sny a imaginacemi, které otevírají prožitková témata, k nimž se nelze dostat jen racionálním přemýšlením. Pracuji online i osobně a najdete mě také na platformě Terapie.cz.
Pomoc hledejte na terapie.cz
Příběh poslala paní Simona K.
