44 Kč
Když žena nemůže mít děti, musí se s tím smířit nejen její okolí, ale především ona sama. A u každého to trvá jinak dlouho. Když už se s tím smíří daná žena, ale bohužel ne její okolí, je důležité zachovat chladnou hlavu. Ale co když se s tím neumí smířit váš nejbližší člověk, kterým je vaše máma? Paní Libuše je ze situace se svou matkou velmi smutná.
Paní Libuše (42) celý život poslouchá, že selhala. Ne v práci, ne v partnerství, ale jako žena. Její matka odmítá přijmout, že některé věci nejde „chtít víc“ nebo „vydržet“. A že bolest, která není vidět, bolí někdy nejvíc. Odmítá akceptovat, že někdy je zdraví nevyzpytatelné. Jistě, řešením může bát i náhradní mateřství, ale to pro paní Libuši nepřipadá v úvahu.
Jsou věty, které se člověku zarývají pod kůži tak hluboko, že je slyší ještě dlouho poté, co místnost ztichne. Věty, které neřvou, ale pomalu rozleptávají sebevědomí. Pro mě jsou to věty o dětech. O tom, že žádné nemám. A že je to moje vina. Moje máma mi pořád opakuje, že nemám děti. Ne jako otázku, ne jako smutek. Jako výčitku. Jako obžalobu. Pokaždé, když se sejdeme, to přijde. Někdy hned, někdy až mezi řečí, jako jedovatá poznámka, která má bolet, ale „jen trochu“. „A kdy už konečně budu babička?“ „Tvoje sestra to zvládla, a má jich rovnou tři.“ „Já jsem přece neporodila někoho vadného.“
Ta poslední věta mi zní v hlavě nejčastěji. Nikdy jsem jí neřekla celou pravdu. Ne proto, že bych se styděla. Ale proto, že vím, že by ji neslyšela. Mám zdravotní problém. Děti mít nemůžu. Není to něco, co by se dalo „překonat“. Není to lenost, pohodlnost ani kariéra, jak si myslí. Je to realita, se kterou se učím žít už roky. Když jsem se jednou nadechla a zkusila naznačit, že ne všechno je tak jednoduché, mávla rukou. „To jsou výmluvy,“ řekla. „Kdybys chtěla, tak by to šlo.“ Nešlo.
Každá návštěva u ní je pro mě návratem do role malé holky, která se snaží být dost dobrá. Dívá se na mě očima srovnávání. Moje starší sestra je podle ní důkazem, že „to jde“. Tři děti, rodina, plný dům. Já jsem ta druhá. Ta, u které se něco pokazilo. Bolí mě, že mě nevidí. Že nevidí, kolik smutku, studu a ticha už mám za sebou. Kolik nocí jsem probrečela nad tím, co nikdy nebude. A že místo podpory dostávám soud.
Nejhorší je, že se přistihnu, jak jejím hlasem mluvím sama k sobě. Jak se ptám, jestli opravdu nejsem vadná. Jestli jsem správná žena „napůl“. A pak se za to ještě stydím. Chci jen respekt. Jen to, aby přestala hodnotit něco, co není její. Aby mě přestala trestat za tělo, které si nevybralo. Možná se nikdy neodvážím říct jí všechno. Možná to ani nezmění nic. Ale vím jedno – to, že nemám děti, ze mě nedělá méněcenného člověka. A už nechci nést hanbu, která mi nikdy nepatřila.
Paní Libuše,
to, co popisujete, je dlouhodobé emoční zraňování, které má velmi konkrétní podobu: opakované zpochybňování vaší hodnoty skrze téma, jež je pro vás citlivé a bolestné. Věty, které od matky slyšíte, nejsou „nešikovné poznámky“, ale mikrozranění, která se vrství a postupně se mění ve vnitřní hlas studu a pochybností. Není náhoda, že se přistihujete, jak mluvíte sama k sobě jejím jazykem, takto vzniká vnitřní kritik, který přebírá hlas autority z dětství. Je důležité říct jasně: vaše bezdětnost není selhání, vina ani důkaz méněcennosti. Je to životní realita, kterou jste si nevybrala, a už jen to, že s ní dokážete žít, svědčí o vaší vnitřní síle.
Z terapeutického pohledu je klíčové oddělit dvě věci: potřebu vysvětlovat a právo chránit se. Nemusíte své matce sdělovat celou pravdu, pokud víte, že by ji použila proti vám nebo zlehčila vaši bolest. To není zbabělost, ale sebeochrana. Místo obhajování se zkuste krátké, pevné hranice: například „O tomhle tématu se nebudu bavit“ nebo „Tyhle poznámky mi ubližují a pokud budou pokračovat, rozhovor ukončím.“ Hranice nejsou trestem pro druhého, ale informací o tom, co je pro vás ještě únosné. A pokud je vaše matka nebude respektovat, máte plné právo omezit kontakt – ne proto, že byste ji neměla ráda, ale proto, že máte právo žít bez neustálého zraňování.
Velmi bych vás chtěl povzbudit k tomu, abyste vědomě pracovala s vnitřním studem, který vám nepatří. Ten nevznikl z vašeho těla, ale z cizích očekávání a porovnávání. Zkuste si položit otázku: „Kdyby ke mně takto mluvil někdo cizí, dovolila bych mu to?“ Vaše hodnota není podmíněna mateřstvím – jste celistvá žena se schopností cítit, pečovat, milovat a být smysluplná mnoha způsoby. Pokud cítíte, že se staré rány znovu a znovu otevírají, návrat do terapie by mohl být bezpečným prostorem, kde ten cizí hlas postupně nahradíte vlastním. Hlasem, který nebude soudit, ale držet vás.
psychologytoday.com, příběh poslala Libuše F.
