44 Kč
Když je tchyně příliš aktivní, snaží se radit nebo v “dobré víře” uklízí či napomíná snachu, že něco dělá špatně, pak je to problém v rodině, který může přerůst skutečně v dlouhodobé nesrovnalosti. Jak to však řešit, když se něco takového objeví? Situace v případě paní Petry je o to komplikovanější, že se manžel své ženy nezastal.
Petra (47) se vdala a největší výzvou jejího manželství je tchyně. Má klíče od jejich domova a chodí tam neustále a bez vyzvání. Údajně kvůli tomu, aby pomáhala. Ve skutečnosti jen diriguje a snaží se, aby bylo vše podle ní. Je to možné zvládnout a vydržet?
Kdyby mi někdo řekl, že největší boje v mém manželství se nebudou odehrávat kvůli penězům, dětem nebo nevěře, ale kvůli kuchyňským šuplíkům, asi bych se zasmála. Jenže dnes už se nesměju. Jsem unavená, naštvaná a mám pocit, že ve vlastním bytě nejsem doma. Protože moje tchyně si z toho dělá vlastní domov a já jsem tam vlastně jen osoba navíc. Ta nežádoucí. Ta, která dělá všechno špatně. Možná jsem jen služka, kterou musí “její paní” pokárat, že něco nedělá správně.
Moje tchyně k nám chodí často. Má klíče, „pro jistotu“, jak říká. A pokaždé, když přijde, začne se rozhlížet. Otevře skříňky, šuplíky, lednici. A pak to přijde: „Petro, takhle se to přece nedělá.“ „Proč máš hrnce tady?“ „Musím ti to přerovnat, uvidíš, že je to lepší. Tohle je fakt hrůza“ A přerovná. Všechno. Aniž by se na cokoliv zeptala, aniž bych souhlasila. Prostě jak bych tam vůbec nebyla. Když si chci uvařit, nemohu nic najít. Lžíce jsou jinde, koření jinde, talíře přesunuté. Ne proto, že by to bylo praktičtější pro mě – ale proto, že ona to tak dělá celý život. A podle ní je to jediný správný způsob.
Řekla jsem jí to. Klidně. Pak méně klidně. Pak už se slzami v očích. Prosila jsem ji, ať to nedělá. A ona se jen usměje a odpoví: „Já to myslím dobře. Děláš to špatně a tady musí být řád. Jednou mi za to poděkuješ.“ Ne, nepoděkuju. Každá její nečekaná a hlavně nevítaná návštěva ve mně zanechává pocit, že jsem neschopná hospodyně, špatná žena, někdo, koho je třeba „naučit“. Nejvíc mě ale bolí reakce manžela. Nebo spíš její absence. Absolutně na tom nevidí nic špatného. Má pocit, že to přeháním, že jsem hysterická.
„Proboha, Petro, vždyť je to jedno, kde je vařečka nebo hrnec,“ říká. „Neřeš to, ona to nemyslí zle, jen ti pomůže a poradí. Máš být vděčná.“ Jenže ono to jedno není. A já rozhodně nejsem vděčná. Není to o vařečce. Je to o respektu. O tom, že tohle je náš domov. Můj domov. A já v něm chci mít věci tak, jak mi to vyhovuje. Ne, jak to chce tchyně. Cítím se přehlížená. Mezi tchyní, která ví všechno nejlíp, a manželem, který nechce konflikt.
A tak ten konflikt zůstává ve mně. Každý den o něco větší. Začínám si připadat jako host ve vlastním bytě. Jako někdo, kdo by měl být vděčný za „pomoc“, i když o ni nestojí. A přemýšlím, kdy se z maličkosti stalo něco, co mi bere klid a chuť být doma. Nechci válku. Nechci tchyni vyhodit. Nechci manžela stavět před ultimáta. Chci jen jediné: aby někdo řekl nahlas, že můj prostor je můj. A aby tchyně přestala chodit do našeho domova kdykoliv si usmyslí.
Paní Petro,
to, co popisujete, není malichernost ani přehánění. Nejde o kuchyňské šuplíky, ale o dlouhodobé narušování hranic a o zpochybňování vaší role v prostoru, který má být vaším bezpečným místem. Opakované přerovnávání věcí, kritika a vstupy bez domluvy nejsou „pomoc“, ale forma kontroly. Je přirozené, že se pak cítíte znehodnocená, přehlížená a vytlačovaná z role rovnocenné partnerky. Vaše tělo i emoce vám dávají jasný signál, že se děje něco, co je pro vás dlouhodobě neúnosné – a je důležité ten signál brát vážně.
Klíčovým bodem celé situace není jen chování vaší tchyně, ale postoj vašeho manžela. Tím, že konflikt bagatelizuje, vás staví do osamělé pozice, kde všechno napětí musíte nést sama. Z psychologického hlediska je zásadní, aby hranice vůči jeho matce nešla nastavovat primárně z vaší strany, ale z jeho. Ne proto, že byste to nezvládla, ale proto, že jde o jeho původní rodinu a o váš společný domov. Rozhovor s manželem by neměl být o tchyni jako osobě, ale o vašem prožívání: že se doma necítíte bezpečně, že ztrácíte klid a že vás bolí, když vaše pocity nejsou brány vážně. Nejde o to „vyhrát“, ale o to, aby pochopil, že bez jeho jasné podpory se ve vztahu hromadí tichá, ale velmi nebezpečná frustrace.
Zcela konkrétním a zdravým krokem je nastavení jasných pravidel: návštěvy pouze po domluvě, žádné přerovnávání věcí a respekt k tomu, že domácnost funguje podle vás dvou, ne podle zvyklostí jeho matky. To nejsou ultimáta, ale základní hranice dospělého páru. Pokud budou dál ignorovány, je v pořádku chránit sebe, třeba i omezením kontaktu nebo fyzickým odebráním klíčů. Ne proto, abyste vyvolala válku, ale proto, abyste si zachovala důstojnost a duševní zdraví. Domov má být místo, kde se nemusíte obhajovat. A máte plné právo tohle nahlas říct.
vogue.in, příběh poslala Petra S.
