“Žiju v Holandsku, máma stárne doma a já mám obrovské výčitky,” píše Dominik. Chtěl by být s ní, ale život má zařízený jinde

Pan Dominik (43 let) vždycky rád cestoval a chtěl žít v zahraničí. Brigádničil v létě na farmách ve Španělsku, Itálii a procestoval toho dost. Nakonec ale natrvalo zakotvil v Nizozemsku, kam přesídlil také svou partnerku. Společně tam založili rodinu, našli si oba práci a všechno vypadalo skvěle. Do Česka se vraceli pouze za rodinou, která také létala pravidelně za nimi. Jenže jeho maminka má už problémy se zdravím, stárne a Dominik má velké a dlouhodobé výčitky svědomí.

Žiju v Holandsku, máma stárne doma a já mám obrovské výčitky

Myslel jsem, že všechno půjde skloubit. Teď ale nevím. Do Holandska jsme odjeli s tím, že se časem třeba vrátíme. Jenže roky letí. Máme tu práci, školu pro dceru, přátele, manželka tu podniká… Už to není jen dočasné řešení. Je to náš život. Moje maminka zůstala v malém městě u Hradce Králové. Vdova, skromná a hrdá žena, která nikdy nechtěla své děti omezovat. Vždycky mě podporovala. Nikdy si nepostěžovala, i když jsem si jistý, že jí bylo smutno. Teď ale začíná být vidět, že už to doma sama nezvládá. Zavolá a já slyším, že je unavená, že jí není dobře. Když mi máma volá a povídá o návštěvě lékaře, o tom, jak jí padá tlak, nebo jak se jí motá hlava, cítím se špatně. Nemůžu tam být hned. Letenka, práce, dítě, to všechno znamená, že nemůžu sednout do auta a za tři hodiny být u ní. A to mě ničí.

Mohlo by se vám líbit

“Musel jsem mámu přesvědčit, že už nesmí za volant. Nebylo to lehké, ale šlo o životy,” popisuje Tomáš. Maminka stárne, ale nepřipouští si to

Nevím, jak dál

Moje žena má pochopení. Sama má rodiče v Belgii, ale ti jsou o něco mladší a soběstačnější. Říká, že bychom se o mámu mohli nějak postarat na dálku. Najmout pomoc, domluvit sousedku. Ale mně to přijde neosobní. Chci ji podat ruku, když vstává z křesla. Chci s ní být. Stal jsem se cizincem v rodné zemi. A synem na dálku. Všechno je menší, pomalejší. I máma zestárla mnohem víc, než si připouštím přes obrazovku při hovoru. Její dům už není tak upravený jako dřív, občas něco zapomene.

A já si pak říkám – co dělám tady, když ona mě potřebuje u sebe. Mám pocit, že ať udělám cokoli, někoho zklamu. Buď mámu, nebo rodinu tady. Mám se odstěhovat do Česka? Vzít maminku k nám? Nechat, aby se o ni postarali profesionálové? Výčitky zůstávají. Jsem jediný syn, ale taky manžel a otec. A tenhle vnitřní konflikt... ten nejde jednoduše vyřešit. Co mám dělat, prosím, poraďte mi. Jsem v koncích.

Mohlo by se vám líbit

“Milý Marceli, ozveš se, jen když něco potřebuješ. Ale já jsem tvoje máma, ne banka ani výdejna obědů,” píše v dopise svému synovi zklamaná Danuta

Na situaci pana Dominika reaguje vztahová poradkyně Gabriela Eliášová

Život daleko od stárnoucích rodičů a rodiny nikdy není snadný úděl. Přesto je to proces, se kterým se mnoho lidí musí v určitém okamžiku svého života vyrovnat. A to na obou stranách, jak děti, tak jejich rodiče. Pro některé může den, kdy opustí jejich domov, přijít poměrně náhle. A pro jiné, kteří již odešli, může být potom neúprosná realita stárnoucích rodičů mnohem více zasahující, než očekávali. V obou případech, jakmile se člověk rozhodne odstěhovat z domova, je normální, že vyvstane mnoho otázek ohledně péče o stárnoucí rodiče, když žije daleko, nebo jak se s tou vzdáleností vyrovnat.

Dominikova situace je emočně velmi náročná, protože syn je rozkročený mezi dvěma světy – vlastní rodinou, která ho potřebuje a má s ním životní plány, a matkou, která ho sice nepotřebuje nahlas, ale reálně začíná být zranitelná a skutečně stará. Pocit viny, že nejsem tam, kde bych měl být, je typický u lidí žijících v zahraničí. Prvním krokem je připustit si, že pomoc má různé podoby a fyzická přítomnost je jen jedna z nich. Pokud syn svou matku miluje, může jí být oporou i na dálku, pokud si zachová pravidelný kontakt, bude aktivně řešit praktické věci a zároveň se postará, aby nebyla izolovaná. Velmi důležité je matce otevřeně sdělit své obavy a potřebu být jí nablízku – i když ona tvrdí, že to nepotřebuje. Je také normální pociťovat pocity viny z opuštění stárnoucích rodičů. Pokud právě stojíte před tímto velkým rozhodnutím nebo začínáte pociťovat jeho dopad na vaše bedra, existují způsoby, jak si zvládnout vztahy a život odděleně od starých rodičů.

Mohlo by se vám líbit

„Rozhodovali jsme, zda dát tátu do domova. A rozbilo to rodinu,“ píše smutně paní Justýna. Maminka už péči nezvládala, ale vyčítá si to

Řešení vždycky existuje. Při rozhodování pomáhá přestat si klást otázku ‚co je správně‘, ale spíš ‚co je udržitelné‘. Pokud by se syn rozhodl všeho nechat a vrátit se, mohl by tím ohrozit stabilitu své vlastní rodiny, a přitom by ani to nemuselo zajistit, že matka přijme pomoc. Zralé řešení může spočívat v hledání kompromisu – třeba v častějších návštěvách, podpoře sociálních služeb doma nebo ve vytvoření širší sítě lidí, kteří s péčí pomohou. Důležité je, abyste se přestal trýznit pocitem selhání. To, že se cítíte rozpolcený, je důkazem, že vám na obou stranách hluboce záleží. A právě to je třeba uznat a přijmout jako lidské, nikoli jako slabost.

Co má pan Dominik dělat? Jak celou situaci řešit, aby to bylo dobré a správné pro všechny v jeho rodině? Co byste dělali na jeho místě vy? Přečtěte si také příběh paní Emy, která nechce splácet manželovi dluhy, které nasekal s milenkou.

Galerie: Dominik (43 let): Žiju v Holandsku, máma stárne doma – a já mám výčitky.

3 fotky 4 fotky