“Žiju v Holandsku, máma stárne doma a já mám obrovské výčitky,” píše Dominik. Chtěl by být s ní, ale život má zařízený jinde

Pan Dominik (43 let) vždycky rád cestoval a chtěl žít v zahraničí. Brigádničil v létě na farmách ve Španělsku, Itálii a procestoval toho dost. Nakonec ale natrvalo zakotvil v Nizozemsku, kam přesídlil také svou partnerku. Společně tam založili rodinu, našli si oba práci a všechno vypadalo skvěle. Do Česka se vraceli pouze za rodinou, která také létala pravidelně za nimi. Jenže jeho maminka má už problémy se zdravím, stárne a Dominik má velké a dlouhodobé výčitky svědomí.

Žiju v Holandsku, máma stárne doma a já mám obrovské výčitky

Myslel jsem, že všechno půjde skloubit. Teď ale nevím. Do Holandska jsme odjeli s tím, že se časem třeba vrátíme. Jenže roky letí. Máme tu práci, školu pro dceru, přátele, manželka tu podniká… Už to není jen dočasné řešení. Je to náš život. Moje maminka zůstala v malém městě u Hradce Králové. Vdova, skromná a hrdá žena, která nikdy nechtěla své děti omezovat. Vždycky mě podporovala. Nikdy si nepostěžovala, i když jsem si jistý, že jí bylo smutno. Teď ale začíná být vidět, že už to doma sama nezvládá. Zavolá a já slyším, že je unavená, že jí není dobře. Když mi máma volá a povídá o návštěvě lékaře, o tom, jak jí padá tlak, nebo jak se jí motá hlava, cítím se špatně. Nemůžu tam být hned. Letenka, práce, dítě, to všechno znamená, že nemůžu sednout do auta a za tři hodiny být u ní. A to mě ničí.

Nevím, jak dál

Moje žena má pochopení. Sama má rodiče v Belgii, ale ti jsou o něco mladší a soběstačnější. Říká, že bychom se o mámu mohli nějak postarat na dálku. Najmout pomoc, domluvit sousedku. Ale mně to přijde neosobní. Chci ji podat ruku, když vstává z křesla. Chci s ní být. Stal jsem se cizincem v rodné zemi. A synem na dálku. Všechno je menší, pomalejší. I máma zestárla mnohem víc, než si připouštím přes obrazovku při hovoru. Její dům už není tak upravený jako dřív, občas něco zapomene.

A já si pak říkám – co dělám tady, když ona mě potřebuje u sebe. Mám pocit, že ať udělám cokoli, někoho zklamu. Buď mámu, nebo rodinu tady. Mám se odstěhovat do Česka? Vzít maminku k nám? Nechat, aby se o ni postarali profesionálové? Výčitky zůstávají. Jsem jediný syn, ale taky manžel a otec. A tenhle vnitřní konflikt... ten nejde jednoduše vyřešit. Co mám dělat, prosím, poraďte mi. Jsem v koncích.

Na situaci pana Dominika reaguje vztahová poradkyně Gabriela Eliášová

Život daleko od stárnoucích rodičů a rodiny nikdy není snadný úděl. Přesto je to proces, se kterým se mnoho lidí musí v určitém okamžiku svého života vyrovnat. A to na obou stranách, jak děti, tak jejich rodiče. Pro některé může den, kdy opustí jejich domov, přijít poměrně náhle. A pro jiné, kteří již odešli, může být potom neúprosná realita stárnoucích rodičů mnohem více zasahující, než očekávali. V obou případech, jakmile se člověk rozhodne odstěhovat z domova, je normální, že vyvstane mnoho otázek ohledně péče o stárnoucí rodiče, když žije daleko, nebo jak se s tou vzdáleností vyrovnat.

Dominikova situace je emočně velmi náročná, protože syn je rozkročený mezi dvěma světy – vlastní rodinou, která ho potřebuje a má s ním životní plány, a matkou, která ho sice nepotřebuje nahlas, ale reálně začíná být zranitelná a skutečně stará. Pocit viny, že nejsem tam, kde bych měl být, je typický u lidí žijících v zahraničí. Prvním krokem je připustit si, že pomoc má různé podoby a fyzická přítomnost je jen jedna z nich. Pokud syn svou matku miluje, může jí být oporou i na dálku, pokud si zachová pravidelný kontakt, bude aktivně řešit praktické věci a zároveň se postará, aby nebyla izolovaná. Velmi důležité je matce otevřeně sdělit své obavy a potřebu být jí nablízku – i když ona tvrdí, že to nepotřebuje. Je také normální pociťovat pocity viny z opuštění stárnoucích rodičů. Pokud právě stojíte před tímto velkým rozhodnutím nebo začínáte pociťovat jeho dopad na vaše bedra, existují způsoby, jak si zvládnout vztahy a život odděleně od starých rodičů.

Řešení vždycky existuje. Při rozhodování pomáhá přestat si klást otázku ‚co je správně‘, ale spíš ‚co je udržitelné‘. Pokud by se syn rozhodl všeho nechat a vrátit se, mohl by tím ohrozit stabilitu své vlastní rodiny, a přitom by ani to nemuselo zajistit, že matka přijme pomoc. Zralé řešení může spočívat v hledání kompromisu – třeba v častějších návštěvách, podpoře sociálních služeb doma nebo ve vytvoření širší sítě lidí, kteří s péčí pomohou. Důležité je, abyste se přestal trýznit pocitem selhání. To, že se cítíte rozpolcený, je důkazem, že vám na obou stranách hluboce záleží. A právě to je třeba uznat a přijmout jako lidské, nikoli jako slabost.

Co má pan Dominik dělat? Jak celou situaci řešit, aby to bylo dobré a správné pro všechny v jeho rodině? Co byste dělali na jeho místě vy? Přečtěte si také příběh paní Emy, která nechce splácet manželovi dluhy, které nasekal s milenkou.