44 Kč
Péče o stárnoucího rodiče není jednoduchá a je vždycky důležité a těžké rozhodnout se, v jaké formě se o péči podělíte. Budete se o rodiče starat sami? Nebo využijete možností sociálních služeb, které jsou nabízeny? Nebo to bude půl na půl? Paní Marta si zatím vše vzala na svá bedra, ale už nyní ví, že to nezvládne.
Paní Marta (51) se před čtyřmi roky rozhodla pro zásadní věc. Byla sama, manžel jí zemřel a její maminka potřebovala pomoci. Už to sama doma nezvládala. A tak si ji nastěhovala k sobě. První dva roky to šlo, ale pak se máma měnila. Začala být agresivní, náladová a neustále na dceři a její péči viděla chyby. Paní Marta už dál nemůže.
Když mi před pěti lety zemřel manžel, měla jsem pocit, že se svět zastavil. Děti už byly velké, měly své životy, a já zůstala sama. Nevšimla jsem si dlouho, že máma začíná chřadnout. Tehdy začala být čím dál slabší, hůř chodila, zapomínala. Říkala jsem si, že to dává smysl, nastěhuju se k ní, pomůžu jí, nebudeme samy. Rok jsem byla sama a nebylo to příjemné vracet se do absolutního ticha. Odešla jsem z dobré práce. Všichni mě chválili, jak jsem obětavá dcera. První dva roky to opravdu šlo. Povídaly jsme si, vařily spolu, občas jsme se i zasmály. Říkala mi, že je ráda, že mě má. Měla jsem pocit, že to má smysl.
Pak se něco zlomilo. Nenápadně, plíživě. Začalo to maličkostmi. Polévka byla moc slaná. Prádlo špatně pověšené. Léky pozdě. Věty typu „to bych si udělala líp sama“ nebo „ty už dneska nic nevydržíš“ se staly každodenní realitou. Postupně mě začala komandovat úplně se vším, kdy vstanu, kdy uklidím, jakým tónem na ni mluvím. Jak bych byla její služka, ne dcera, která se všeho vzala a nastěhovala si ji k sobě a stará se o ni.
Když se ozvu, řekne, že jsem nepříjemná. Když mlčím, prý jsem zapšklá. Tvrdí, že si na ní vybíjím vztek, že nejsem dost hodná, dost milá. Že ona si takovou dceru nepředstavovala. Já přitom každý den vstávám unavená. Nemám kam jít, nemám práci, nemám vlastní prostor. Nemám místo, kde můžu zalézt a pár hodin být sama se sebou. Můj svět se smrskl na tenhle byt, na její potřeby, její nálady, její nadávky. Večer si lehnu a přemýšlím, jestli se se mnou opravdu něco děje… nebo jestli je to jen vyčerpání, které už nemám kam dát.
Někdy stojím v koupelně, dívám se do zrcadla a ptám se sama sebe, kdy jsem se ztratila. Kdy jsem přestala být Martou a stala se jen „tou, co se má starat“. Mám mámu ráda. Opravdu. Ale čím dál častěji mám pocit, že se v tomhle bytě pomalu dusím. A že když se něco nezmění, nezblázní se ona. Zblázním se já.
Paní Marto,
to, co popisujete, je velmi vážný stav vyčerpání pečující osoby, nikoli vaše osobní selhání. Prošla jste během krátké doby několika obrovskými ztrátami – smrt manžela, konec práce, ztrátu vlastního prostoru i role, a místo času na truchlení jste vstoupila do plné pečovatelské zátěže. Vaše maminka se mezitím dostává do fáze, kdy strach, ztráta kontroly a možný kognitivní úpadek vycházejí ven v podobě kritiky a komandování. To, že vás její chování bolí a drtí, je přirozené. Není to důkaz, že jste špatná dcera. Je to signál, že dlouhodobě překračujete své limity bez možnosti regenerace.
Je důležité, abyste si dovolila říct jednu klíčovou větu: „Takhle už dál nemohu.“ Péče, která ničí pečujícího, přestává být péčí a stává se ohrožením pro oba. Vaše maminka vás dnes nevnímá jako dceru, ale jako funkci, a to se často stává právě tehdy, když nejsou nastavené hranice. Ty ale nemusíte nastavovat křikem ani výčitkami. Začněte u velmi konkrétních kroků: vyžadujte pravidelný čas, kdy budete sama (byť jen hodinu denně mimo byt), zvažte externí pomoc, pečovatelskou službu, denní stacionář, odlehčovací službu. To není selhání ani opuštění, ale nutná korekce situace, která je dlouhodobě neudržitelná.
A teď to nejdůležitější: vy jste nezmizela. Jen jste byla příliš dlouho odložená. Ten pocit, že „se dusíte“, je velmi vážné varování a bylo by moudré ho nepřehlížet. Pokud máte možnost, vyhledejte odbornou pomoc pro sebe – ideálně psychologa nebo terapeuta se zaměřením na pečující osoby a zármutek. Ne proto, že byste byla slabá, ale proto, že nesete zátěž, která je objektivně nad lidské síly. Láska k matce a péče o sebe se nevylučují. Pokud se ale nic nezmění, skutečně hrozí, že se psychicky zhroutíte, a to by nepomohlo ani vám, ani jí. Máte právo znovu být Martou, nejen „tou, co se stará“. A to právo není sobecké. Je nezbytné.
actshealthservices.org, příběh poslala Marta G.
