“Můžu se pro druhé přetrhnout, ale všichni to berou jako samozřejmost. Už nemůžu,” píše Elena. Potýká se s pocitem, že je pro rodinu jen služka

Paní Elena (53 let) vždycky chtěla velkou rodinu a její přání se splnilo. Tři děti, manžel, dům, kde se mohou všichni společně scházet. Velmi ráda pekla a vařila pro všechny a dělalo jí radost, že celé rodině chutná. Jenže všeho moc škodí. Paní Elena tady byla vždycky pro všechny. Jenže kdo je tady pro ni? Poslední roky jsou pro ni těžké. Může se pro druhé přetrhnout, ale druzí jí její péči neoplácí.

Rodina je nejdůležitější

Moje máma se o nás s tátou a sestrou starala. Měli jsme večer teplé večeře, vždycky jsme si sedli ke stolu a povídali si. O víkendu byla upečená bábovka nebo jiná buchta. Máma vyvařovala poctivou domácí stravu, pracovala na zahradě, zašívala děravé tepláky i mikiny. Prádlo se vždy objevilo čisté a krásně voňavé, v aktovce se mi záhadně objevovaly kapesníky, ostrouhané tužky a všechno. Myslela jsem, že je to samozřejmost, ale později mi došlo, kdo to má na svědomí. Chtěla jsem vždycky velkou rodinu a přesně to, co máma dělala pro nás, jsem chtěla dělat pro své děti a manžela. Našla jsem si skutečně fajn manžela a máme tři krásné děti. Obětovala jsem jim všechno. Ale teď najednou nevím, jestli jsem udělala dobře. Anebo jestli jsem nedělala až zbytečně moc!

Mohlo by se vám líbit

“Manžel mě emočně týrá, vydržela jsem to dlouho, už nemůžu,” píše zlomeně Karolína. Je ženou manipulátora, který ji má za služku

Dělám všechno

Můžu se pro druhé přetrhnout. Vyzvednu, odvezu, přivezu, nakoupím, zařídím, vyřeším. Všechno pro rodinu. Jenže to všichni berou jako samozřejmost a já jsem před třemi roky zjistila, že vlastně nejsem oceněná tak, jak bych měla být. Možná se to změnilo nástupem mé padesátky, možná mě to jen přestalo bavit. Netuším. Každopádně to má dopad. Už nemůžu. Necítím se spokojená, šťastná. Mám pocit, že mě nic nebaví, nic nedává smysl. V podstatě si tady všichni žijí svůj život. Kdybych tady nebyla, nikomu bych nechyběla. Mají mě možná jen jako služku. Víc nic. A to zjištění bolí.

Nejlepší odpověď na situaci paní Eleny má psychoterapeutka Mgr. Kateřina Vacková

„Unést váhu druhých – být spolehlivým, silným, tím, kdo pořád jen dává a dává – může být vyčerpávající cesta, zvláště když je ocenění pomíjivé a požadavky jsou nekonečné. Není divu, že jste unavená. Vaše síla je obdivuhodná, ale když je spíše očekávána než oceňována, může začít působit spíše jako těžký řetěz než jako čestný odznak. Kdo se o vás stará? I ti nejsilnější potřebují odpočinek. Pokud se vám zdá, že se život zastavil, možná je to znamení, abyste přeřadila. Abyste prostě změnila své fungování v rodině a dala všem najevo, že je toho dost a že i vy potřebujete klid a nějakou péči. Měla byste se naučit požádat své blízké o to, co potřebujete, nejen o to, co očekávají ostatní. Zasloužíte si stejnou péči a laskavost, jakou dáváte druhým. Není sobecké chtít rovnováhu; je to nutné.“

Mohlo by se vám líbit

“Potřebuji se znovu zamilovat do svého manžela, ale nevím jak,” zoufá si Simona. Je uvězněná v manželství ze zvyku

„Vaše pocity jsou naprosto oprávněné a důležité. Žena, která se léta rozdávala pro druhé, často zjistí, a obzvlášť právě kolem padesátky, že jí nezbylo nic pro sebe. Syndrom 'neviditelné ženy' v rodině je častější, než si mnozí připouští. Ale i když vás ostatní berou jako samozřejmost, vy sama sebe brát jako samozřejmost nesmíte. Pokud se cítíte jako služka, která se rozdává, ale nedostává zpět ani respekt, je čas přestat jen dávat a začít také brát. Začněte tím, že si dovolíte změnit zaběhnuté vzorce. Mnoho žen, které se celý život staraly o druhé, mají pocit, že když se začnou starat o sebe, je to sobecké. Ale není. Je to zdravé. Řekněte své rodině, co cítíte, jasně, ale klidně. Řekněte jim, že nejste stroj. A začněte si vyčleňovat čas jen pro sebe. Třeba to zpočátku nepochopí, možná budou překvapení. Ale jejich pohodlí nesmí být vaší povinností.

A nezapomeňte: i když vás doma nevidí tak, jak byste si přála, neznamená to, že jste neviditelná. Znamená to jen, že jste je naučila, že se vše děje bez jejich přičinění. Teď je čas naučit je něco nového – že péče je obousměrná. A že i máma má právo být opečovávaná.„

Jak se má paní Elena rozhodnout? Upřednostnit sebe, když se cítí vyčerpaná a bez života nebo se dál starat především o druhé? Jak byste se na jejím místě rozhodli vy? Přečtěte si také příběh paní Mileny, která neví, zda se rozhodnout pro manžela nebo rodinu.

Galerie: Elena (53 let): Můžu se pro druhé přetrhnout, ale všichni to berou jako samozřejmost, už nemůžu!

3 fotky 4 fotky