44 Kč
Rodina je velmi důležitá a když některý její člen potřebuje pomoc, je to právě nejbližší rodina, která se k situaci umí postavit a pomoci. Jenže ne vždycky je to tak jednoduché. Někdy rodina nechce, nemůže, nebo začne dokonce později pomoc vyčítat. Právě to se stalo paní Pavlíně, které dcera najednou vyčetla vše. Pavlína se nás obrátila s prosbou o radu.
Paní Pavlína (71) nikdy nečekala, že se jednou ve vlastním životě ocitne v tabulce nákladů. Tam, kde čekala podporu, pomoc a lásku, se dočkala jen výčitek, počítání peněz a času. A skončila jako jedna věc v tabulce výdajů. U vlastní dcery.
Nikdy jsem po dceři nechtěla víc, než je nutné. I o to jsem vždycky poprosila, poděkovala, snažila se neotravovat. Když mi přiveze nákup, léky nebo hotové jídlo, vždycky jí všechno do poslední koruny zaplatím. Vždycky se ptám: „Kolik jsem ti dlužná?“ A ona pokaždé mávne rukou. Tak jsem si myslela, že je to v pořádku. Že to dělá proto, že chce. Protože jsem její máma. Která se o ni starala a pečovala, když to potřebovala. Máma, která ji pomohla na začátku s hypotékou a věnovala ji prakticky všechny úspory, aby na ni s manželem dosáhli.
Minulý týden si ale sedla ke stolu a začala mluvit úplně jinak. Vytáhla papír. Měla tam čísla. Spočítala mi, kolik ji stojí benzín, když za mnou jede dvakrát týdně. Kolik času tím ztratí. Kolik hodin nepracuje, protože mě veze k doktorovi nebo na nákup. A pak řekla větu, na kterou nezapomenu: „Moje hodina v práci má hodnotu pět set korun.“ Seděla jsem tam a poslouchala. Najednou jsem nebyla máma. Byla jsem položka v rozpočtu. Náklad. Zátěž.
Nejhorší nebyla ta čísla. Nejhorší byl ten pocit. Že všechno, co mezi námi bylo, se smrsklo na kilometry, benzín a ušlý zisk. Že roky, kdy jsem já vstávala v noci, když byla nemocná, kdy jsem kvůli vlastní dceři odmítala práci, kdy jsem nepočítala minuty ani koruny, se najednou nepočítají. Ptala jsem se jí, proč mi to říká až teď. Vždyť jsem se vždycky ptala, kolik dlužím. Nikdy jsem nechtěla být na obtíž. Kdyby mi řekla, že už nemůže, že je unavená, pochopila bych to. Ale místo toho mi ukázala výpočet. Jakoby mi vystavila fakturu za to, že jsem zestárla.
Od té doby se bojím požádat o cokoliv. Když potřebuji k lékaři, raději si to rozmyslím. Když mi dojdou léky, říkám si, že to ještě pár dní vydržím. Protože nechci znovu slyšet, kolik stojím. Nechci být položkou, kterou je potřeba odepsat. Pořád přemýšlím, kdy se to stalo. Kdy se péče změnila v účetnictví. A jestli si moje dcera uvědomuje, že nejvíc nebolí peníze ani čas. Ale to, že jsem se v jejích očích přestala cítit jako máma – a začala jako problém.
V Pavlínině příběhu nejde o peníze ani o množství pomoci, ale o změnu významu vztahu mezi matkou a dcerou. Dcera začala péči popisovat jazykem nákladů, času a výkonu, zatímco Pavlína ji stále chápe jako samozřejmou součást vztahu, který byl po celý život založený na blízkosti a nepočítání. Tyto dva pohledy se míjejí a jejich střet je pro Pavlínu hluboce zraňující. Rozhodující nebyla samotná dceřina únava, ale způsob, jakým ji Pavlíně sdělila. Převést péči do tabulky znamenalo změnit vztah v položku a Pavlínu postavit do role někoho, koho je potřeba vyčíslit. Reakcí se stalo stažení, stud a snaha být co nejméně viditelná. Pavlína si situaci začala vykládat jako důkaz vlastní přítěže, nikoli jako signál dceřiny nevyjasněné hranice, a vztah se tím posunul do ticha, ve kterém přestává žádat o pomoc, i když ji potřebuje. U rodičů, kteří byli zvyklí celý život ustupovat a dávat přednost druhým, je tento vzorec častý. A některé dospělé děti nezvládají péči o stárnoucí rodiče jinak než tím, že se od nich citově stáhnou. Jde spíš o obrannou reakci než o vědomé rozhodnutí, což je častější, než se běžně připouští.
Pavlína teď nestojí před úkolem dokazovat, že je nenáročná, ale změnit svůj vnitřní postoj. Pokud zůstane v roli tiché viny, povede to k další izolaci a k zanedbávání vlastních potřeb. Oddělit potřebu pomoci od hodnocení vlastní hodnoty je důležitý krok. Potřeba podpory v tomto věku není selháním ani dluhem, ale realitou, se kterou je třeba pracovat. Doporučuji smysluplný otevřený rozhovor s dcerou, který by se neměl vést o číslech, ale o dopadu. O tom, že způsob, jakým byla pomoc vyjádřena, Pavlínu zranil a změnil to, jak se ve vztahu cítí. Ne s cílem obviňovat, ale s cílem vrátit do vztahu lidský rozměr. Současné nastavení pomoci zároveň není dlouhodobě udržitelné, pokud v něm chybí otevřenost a rovnováha. Zapojení další podpory mimo vztah s dcerou může snížit napětí a zabránit tomu, aby se jejich kontakt točil výhradně kolem povinností a nevyřčených výčitek. Nejde o vzdání se vztahu, ale o snahu ho zachovat v důstojnější podobě. Hledání alternativní pomoci, například dovozu léků, dopravy k lékaři nebo pečovatelské služby, může být pro Pavlínu především ochranou sebe sama.
Jsem psychoterapeutka s více než 3 000 hodinami práce s klienty. Profesně jsem prošla manažerskými pozicemi v rodinné firmě i v korporátním prostředí a pracovala jako interní kouč. Zkušenost s různými pracovními prostředími, tlakem na výkon a přetížením mě postupně přivedla k psychoterapii, která umožňuje pracovat i s tím, co nejde změnit jen vůlí. Absolvovala jsem daseinsanalytický psychoterapeutický výcvik akreditovaný Českou asociací pro psychoterapii a studovala na Pražské vysoké škole psychosociálních studií. V terapii se zaměřuji především na vztahy, úzkosti a vyhoření. Nabízím bezpečný a důvěrný prostor, kde není potřeba nic dokazovat ani zvládat. Dokážu porozumět rozmanitým životním situacím i způsobům prožívání. Pracuji citlivě, poctivě a do hloubky, s respektem k jedinečnosti každého člověka.Součástí mé práce může být také práce se sny a imaginacemi, které otevírají prožitková témata, k nimž se nelze dostat jen racionálním přemýšlením. Pracuji online i osobně a najdete mě také na platformě Terapie.cz.
Pomoc hledejte na terapie.cz
Příběh poslala paní Pavlína Ř., vlastní dotazování - terapie.cz
