„Máma spadla a zlomila si krček. Bojím se, že se o ni budu muset postarat,“ píše smutná Lucie

Paní Lucie (48) stojí před situací, na kterou se nedá připravit. Její matka si zlomila krček a skončila v nemocnici. Strach o její zdraví se mísí s obavou, že už nikdy nebude soběstačná a že se role matky a dcery nevratně obrátí.

Máma spadla a zlomila si krček, bojím se, že se o ni budu muset postarat

Když mi volali z nemocnice, na chvíli se mi zastavil dech. Máma. Zlomený krček. Dvě slova, která ve mně spustila paniku. Okamžitě jsem si představila všechno, co jsem si nikdy představovat nechtěla. Vozík. Chodítko. Závislost. A hlavně to, že už nic nebude jako dřív. Nejsem mladá, ale ani stará. Mám práci, rodinu, rozběhnutý život, který sotva stíhám. A teď mám pocit, že se mi před očima rozpadá na kusy.

Ne kvůli zlomené kosti, ale kvůli tomu, co může přijít po ní. Když za mámou chodím do nemocnice, snažím se být silná. Usmívám se, povzbuzuji ji, říkám, že rehabilitace pomůže a že to zvládne. Ale uvnitř mě svírá strach. Vidím ji ležet na posteli, bezmocnou, odkázanou na cizí lidi. A poprvé v životě ji nevidím jako vlastní mámu, ale jako někoho, kdo mě bude potřebovat víc, než jsem si kdy dokázala představit.

Mohlo by se vám líbit

“Moje vlastní dcera mi chce vzít dům, bojím se, že pak skončím v domově,” je smutná Ilona

Stydím se za to

Nejhorší jsou myšlenky, za které se stydím. Co když už nebude soběstačná? Co když se k nám bude muset nastěhovat? Máme byt dva plus jedna, kam dáme mámu? Vystěhuju děti? Nebo sebe s vlastním manželem? Z práce odejít nemůžu, máme hypotéku, dvě děti. Co když budu unavená, podrážděná, naštvaná – a budu mít pocit, že ji mám „na krku“? Jak se mám vyrovnat s tím, že mě tyhle myšlenky vůbec napadají?

Vím, že je to moje máma. Ta, která se o mě starala, když jsem byla malá, nemocná, bezradná. A přesto se bojím, že tuhle roli nezvládnu. Že nebudu dost trpělivá. Dost silná. Dost dobrá dcera. Nikdo mě nepřipravil na to, že jednou budu stát před otázkou, kde končí pomoc z lásky a kde začíná oběť, která může zničit i můj vlastní život. Nechci být sobec. Ale nechci se ani ztratit sama sobě. Teď zatím čekáme. Na vyšetření, na rehabilitaci, na verdikt lékařů. A já čekám hlavně na to, jestli se ve mně objeví klid. Místo něj ale cítím strach. O mámu. O sebe. O budoucnost, kterou jsem si nikdy takhle nepředstavovala.

Vyjádření terapeutky Dagmar Pechové

U Lucie se velmi zřetelně objevuje takzvaný anticipační strach, tedy obava z budoucnosti, která ještě nenastala. Ještě než je situace jasná, začíná v hlavě žít scénář, ve kterém nese plnou odpovědnost za svou matku, aniž by bylo zřejmé, zda a v jakém rozsahu to bude skutečně nutné. Tento typ strachu většinou nereaguje na to, co se skutečně děje, ale na obavu ze ztráty kontroly nad vlastním životem. Současně se u Lucie aktivuje silný vnitřní požadavek na „správné“ dceřino chování. Tlak být silná, obětavá a nepochybující ji vede k tomu, že své obavy spíš potlačuje a vnímá je jako morální selhání.

Psychologicky jde o konflikt mezi loajalitou k rodiči a odpovědností k vlastnímu životu. Tento konflikt nelze vyřešit tím, že jedna strana zcela převáží, protože by dlouhodobě vedl buď k vyčerpání, nebo k pocitům viny a vnitřnímu odporu. Riziko v Luciině případě spočívá v převzetí odpovědnosti dřív, než je vůbec jasné, jaká bude. Pokud by automaticky přijala roli hlavní pečující osoby, aniž by si vyjasnila své hranice a dostupné možnosti podpory, vystavuje se vysokému riziku přetížení.

Mohlo by se vám líbit

“Moje matka tvrdí, že má právo na vnoučata, ale trápí je stejně jako kdysi mě. To nedovolím,” je rozhodnutá Sabina

Péče poskytovaná z tlaku a strachu má tendenci časem měnit vztah v povinnost a zdroj napětí. Psychologicky zdravější postup spočívá v oddělení několika rovin. Nejprve je potřeba pracovat s realitou a počkat na jasnější informace o zdravotním stavu matky. Druhou rovinou je otevřené pojmenování vlastních limitů bez sebeobviňování.

A třetí rovinou je hledání řešení, která nepostaví péči výhradně na jednom člověku, ale zapojí rodinu i dostupné služby. Lucii lze doporučit, aby budoucí péči neřešila sama a v tichu. Mluvit s lékaři, ptát se na reálné scénáře, otevřít téma v rodině dřív, než se situace vyhrotí, a dovolit si říct, co je a není v jejích silách. Tím si neuzavírá cestu k pomoci, ale vytváří podmínky, aby byla dlouhodobě únosná a nevznikala z pocitu povinnosti, který by časem mohl vztah s matkou poškodit.

Ing. Dagmar Pechová psychoterapeutka a koučka

Jsem psychoterapeutka s více než 3 000 hodinami práce s klienty. Profesně jsem prošla manažerskými pozicemi v rodinné firmě i v korporátním prostředí a pracovala jako interní kouč. Zkušenost s různými pracovními prostředími, tlakem na výkon a přetížením mě postupně přivedla k psychoterapii, která umožňuje pracovat i s tím, co nejde změnit jen vůlí. Absolvovala jsem daseinsanalytický psychoterapeutický výcvik akreditovaný Českou asociací pro psychoterapii a studovala na Pražské vysoké škole psychosociálních studií. V terapii se zaměřuji především na vztahy, úzkosti a vyhoření. Nabízím bezpečný a důvěrný prostor, kde není potřeba nic dokazovat ani zvládat. Dokážu porozumět rozmanitým životním situacím i způsobům prožívání. Pracuji citlivě, poctivě a do hloubky, s respektem k jedinečnosti každého člověka.Součástí mé práce může být také práce se sny a imaginacemi, které otevírají prožitková témata, k nimž se nelze dostat jen racionálním přemýšlením. Pracuji online i osobně a najdete mě také na platformě Terapie.cz.

Pomoc hledejte na terapie.cz

Jak má paní Lucie reagovat? Stydí se za to, jak reaguje, ale má strach, co bude dál. Co když bude potřebovat její máma pomoc? Jak to vlastně má řešit? Přečtěte si příběh paní Ingrid, která zjistila, že ji manžel uvedl do exekuce.