Přejít k hlavnímu obsahu

“Moje vlastní dcera mi chce vzít dům, bojím se, že pak skončím v domově,” je smutná Ilona

Rodiče obvykle pro své děti udělají vše, co je v jejich silách, i když to znamená, že se mnohdy obětují nebo jim vyhoví i přes vlastní nepohodlí. Jenže co když to nestačí? Co když dospělé děti chtějí stále víc a víc? Právě s tím se nyní potýká paní Ilona (73).

Přidejte si Svět Ženy do oblíbených na Google zprávách

Paní Ilona (73) čelí tlaku, který by nečekala od nejbližších. Každá návštěva dcery se mění v boj o podpis a strach o budoucnost. Její dcera chce, aby dům přepsala na ni. Paní Ilona váhá, protože má strach. Její dcera je poslední dobou velmi urputná, pořád chodí a chce převod domu. Dokonce oslovila právníka a má už smlouvu hotovou.

Moje vlastní dcera mi chce vzít dům, bojím se, že pak skončím v domově

Celý život jsem žila v domě, který jsme s manželem budovali od základů. On už tu není a já jsem zůstala sama. Dům je pro mě víc než majetek . Je to domov, vzpomínky, jistota. Moje jediná dcera za mnou začala jezdit častěji. Nejdřív jsem byla ráda. Uvařila kávu, poseděly jsme, povídaly si. Pak ale přišla první poznámka: „Mami, neměla bys už myslet na budoucnost? Co když se ti něco stane?“ Byla jsem v šoku. Nechápala jsem, co tím má na mysli.

Prý má o mě strach. Jenže pak přišla ta osudná věta. “Přepiš na mě dům, bude to jednodušší.” A já byla v šoku a smutná. Moje dcera chce můj dům? A co já? Každá návštěva stejný scénář. Postupně se z toho stalo pravidlo. Přijede dcera, někdy sama a někdy se svým manželem a téma je vždy stejné, přepsat dům na ni. „Stejně to jednou bude moje,“ říká. „Aspoň budeme mít jistotu, že se o tebe postaráme,“ dodává její muž.

Mohlo by se vám líbit

„Moje dcera mě vysává. Když ji odmítnu, označí mě za sobce,“ je unavená Petra (42)

Péče o děti nekončí tím, že se odstěhují. Stále budou potřebovat pomoc, radu nebo třeba jen potřebují mít místo, kam mohou přijít, když se nebudou cítit dobře. Jenže když se začnou dospělé děti až moc spoléhat na své rodiče a jejich pomoc, může z toho být dlouhodobý problém. Právě takové situaci čelí paní Petra. Má pocit, že jeí dcera je na ni až moc.
svetzeny.cz

Bojím se o svůj domov

Slibují mi, že mě nenechají samotnou. Že se o mě budou starat. Že je to jen formalita. Jenže já cítím tlak. Strach. Nejistotu. Když se zeptám, co se stane, až dům přepíšu, odpoví neurčitě. „To se uvidí.“ „Budeme to řešit, až to přijde.“ A mně běží hlavou jediná věc, co když mě pak opravdu „vyřeší“ tak, že skončím v domově? Bez domu. Beze slova. Bez možnosti se bránit. Nikdy by mě nenapadlo, že budu mít strach z vlastní dcery. Že budu váhat, jestli jí mohu věřit. Že se budu v noci budit a přemýšlet, jestli se jednou neocitnu bez střechy nad hlavou, a to jen proto, že jsem byla „hodná máma“.

Říkají mi, že přeháním. Že jsem paranoidní. Že bych měla být ráda, že se někdo zajímá. Jenže kdyby šlo o lásku a péči, nebylo by potřeba mě neustále tlačit k podpisu. Nechci se s dcerou rozhádat. Nechci být sama. Ale zároveň nechci přijít o poslední jistotu, kterou mám. Dům. Svobodu. Možnost rozhodovat o svém životě. Co mám dělat?

K odpovědi na situaci paní Ilony nás inspiroval Duncan Willimas

Paní Ilono,

to, co prožíváte, je velmi bolestná a zároveň varovná situace. Je naprosto v pořádku, že cítíte strach, nejistotu i zmatek, nejde o přehánění ani paranoiu. Dům pro vás není jen nemovitost, ale symbol bezpečí, autonomie a kontinuity života po ztrátě vašeho manžela. Když na vás někdo, byť vlastní dcera, opakovaně tlačí k zásadnímu rozhodnutí a bagatelizuje vaše obavy, vaše psychika se přirozeně brání. Pocit ohrožení, který popisujete, nevzniká z ničeho, vzniká z tlaku, nejasností a z toho, že vaše potřeby nejsou slyšeny.

Čtěte také: “Moje dcera na mě mluví pomalu, jako bych byla dítě,“ je smutná paní Anna

Rodinné vztahy jsou v mnoha rodinách tuze složité. Rodiče jsou pro své děti po určitou dobu nejdůležitějšími lidmi na světě, mělo by to tak být vlastně stále, i když "děti" mají už své rodiny. Pečují o ně, starají se. Jenže po čase, když děti dospívají a rodiče stárnou, se povaha vztahu může změnit. Rodiče jsou odkázáni na pomoc dětí. A ty to mohou vzít někdy pěkně od podlahy. Paní Anna se cítí chováním své dcery ponížena a je jí moc líto, jak s ní dcera jedná.

Je důležité si uvědomit jednu klíčovou věc: láska a péče se nevyžadují podpisem. Pokud by šlo skutečně o starost o vás, nebylo by nutné vás opakovaně přesvědčovat, zlehčovat vaše obavy ani spěchat. Máte plné právo říct jasné „teď ne“ nebo „nechci“, a to bez vysvětlování a bez pocitu viny. Z psychologického hlediska je zásadní, abyste si zachovala kontrolu nad svým životem a majetkem, protože její ztráta často vede k úzkostem, depresím a pocitu bezmoci. Rozhodnutí o domě není otázkou důvěry, ale hranic. A hranice jsou zdravé i mezi rodičem a dospělým dítětem.

Doporučuji vám tři konkrétní kroky: za prvé, nepodepisujte žádné dokumenty pod tlakem a bez nezávislé konzultace (právník, notář – bez přítomnosti dcery). Za druhé, zkuste s dcerou otevřeně, ale klidně pojmenovat své pocity: že se bojíte, že potřebujete jistotu a že opakovaný nátlak vás zraňuje. A za třetí, posilujte svou oporu mimo ni – přátele, širší rodinu, případně odborníka, se kterým budete moci mluvit beze strachu. Nejste „špatná máma“, pokud chráníte svůj domov a svou svobodu. Jste dospělá žena, která má právo rozhodovat o svém životě až do posledního dne – a to je právo, které si zaslouží respekt.

Jak se má paní Ilona zachovat? Má svůj dům přepsat na dceru, která na ni kvůli tomu neustále tlačí? Nebo si ponechat svou svobodu? Přečtěte si také příběh paní Soni, kterou nemoc naučila novému životu.

“Moje vlastní dcera mi chce vzít dům, bojím se, že pak skončím v domově,” je smutná Ilona
Zdroj článku
×