"Nemoc mě naučila žít, takže po čtyřech letech boje mám sílu začít znovu,” má jasno Soňa

Paní Soňa (39) si prošla peklem. Před čtyřmi lety ji diagnostikovali rakovinu, prognóza nebyla dobrá. Prošla léčbou, bolestí i ztrátami, ale přežila. Dnes je zdravá, i když její život už není stejný. Zjistila, kdo při ní zůstal, a kdo ne. A také to, že v jejím manželství už dávno není láska, jen nějaké smíření. A to, že s manželem neměli energii na změnu. Chce začít znovu, i kdyby to znamenalo odejít od všeho, co zná.

Nemoc mě naučila žít

Říkali mi, že mám být vděčná, že jsem to zvládla. A já jsem. Fakt moc. Utekla jsem hrobníkovi z lopaty. Prognózy nebyly dobré a i když netuším, jestli se nemoc za pár let nevrátí, musím žít přítomností. Zároveň cítím, že už nemůžu žít tak, jak dřív. Když se člověk podívá smrti do očí, začne přemýšlet jinak. Uvědomí si, kolik času ztrácí věcmi, které ho nedělají šťastným. Když mi bylo pětatřicet, přišla rána, jakou nikdo nečeká. Rakovina. Ano, procházejí jí i slavní a mnozí se vyléčili. DIagnóza ale semele každého.

Slyšela jsem jen: „Je to zhoubné“

Pamatuji si ten den přesně, ordinace, bílý plášť, slova, která mi zněla v hlavě jako ozvěna. „Je to zhoubné.“ V tu chvíli se všechno rozpadlo. Nemyslela jsem. Jako by někdo vypnul emoce, mozek. Dunělo mi v hlavě jen slovo pozitivní. Musel pro mě přijet manžel, nebyla jsem schopná ničeho. Mluvili na mě, ale já je neslyšela. Byla jsem jen já a moje rakovina. Nejdřív jsem se bála. Chtěla jsem to vzdát. Pak jsem bojovala.

Mohlo by se vám líbit

“Nikdy jsme si s mámou nerozuměly. Až její nemoc nás sblížila,” píše Nikola o svém vztahu s matkou. Mrzí ji, že k sobě našly cestu příliš pozdě

Chemoterapie, operace, měsíce v nemocnici. Vypadaly mi vlasy, zhubla jsem pětadvacet kilo, ale říkala jsem si, že se nedám. Smířila jsem se, že umřu. Byla jsem připravená. Jenže se stal opak. A opravdu, po čtyřech letech jsem zdravá. Lékaři říkají, že jsem z nejhoršího venku. Ale pravda je, že už nikdy nebudu ta samá Soňa jako dřív.

Změnila jsem se

Nemoc mě změnila. Když jste dlouho tak blízko smrti, přestanete se bát ztrácet. Cokoliv. Lidi, majetek, vlasy, kila, práci. Všechno bylo nepodstatné. A taky vidíte lidi jinak. Někteří přátelé se odmlčeli. Možná nevěděli, co říct. Jiní se tvářili, že se nic neděje, a přestali volat úplně. Ale našli se i noví, lidé z nemocnice, z terapie, kteří rozuměli, jaké to je, když člověk každé ráno neví, jestli bude ještě další den. Ti zůstali.

Mohlo by se vám líbit

“Manžel nebere ohled na to, že jsem nemocná. Netuším, jestli s ním chci dál žít,” píše Gabriela. Její manžel ji považuje za hypochondra a její stav ignoruje

A pak tu byl můj manžel. Ze začátku se snažil, doprovázel mě k lékařům, vařil čaje. Jenže po čase jako by ho to unavilo. Mlčel. A já mlčela taky. Teď, když je po všem, si uvědomuju, že vedle něj už jen přežívám. Žádné doteky, žádné sdílení, jen rutina. „Buď ráda, že jsi naživu,“ řekl mi jednou, když jsem se zmínila, že jsem nešťastná. Jenže já nechci jen žít, chci žít naplno.

Chci začít znovu

Přemýšlím, že odjedu. Do zahraničí. Začít znova, někde, kde mě nikdo nezná, kde nejsem „ta, co přežila rakovinu“. Možná do Portugalska, možná do Irska. Mám svou práci, kterou můžu dělat na dálku, děti nemáme. A najednou cítím, že mě k tomu všechno vede. Když jste jednou stáli na hraně, víte, že čas je to nejcennější, co máte. Nechci ho ztrácet ve vztahu, který mě dusí, ani mezi lidmi, kteří mě nechápou. Chci cítit moře, smát se, dýchat, běžet. Žít. Protože druhou šanci nedostane každý.

Mohlo by se vám líbit

„Můj muž mi zakazuje pracovat, prý mám být doma a starat se o něj,“ je smutná Sára

Nejlepší odpověď na situaci paní Soni má psycholožka Dana Farber

Zvládání nemoci, jako je rakovina, může změnit vaše vztahy s lidmi ve vašem životě. Je normální si všimnout změn ve způsobu, jakým se chováte k rodině, přátelům a dalším lidem, s nimiž jste každý den obklopeni – a ve způsobu, jakým se oni chovají k vám. Jindy můžete od své rodiny očekávat víc, než dostáváte. Zklamou vás a může vás to také rozzlobit. Když léčba skončí, rodiny často nejsou připraveny na to, že zotavení vyžaduje čas. Obecně platí, že vaše zotavení bude trvat mnohem déle než léčba. Pozůstalí často říkají, že si neuvědomili, kolik času na zotavení potřebovali. To může vést ke zklamání, starostem a frustraci u všech. Rodiny si také nemusí uvědomovat, že způsob fungování rodiny se mohl v důsledku rakoviny trvale změnit. Mohou potřebovat pomoc, aby se s těmito změnami vyrovnaly a zabránily rozpadu „nové“ rodiny.

Má paní Soňa právo na to změnit svůj život? Odejít od manžela se kterým není šťastná a začít nový život? Nebo má zůstat a být vděčná, že je naživu? Přečtěte si také příběh paní Radky, která se nechce sestěhovat s partnerem.

Galerie: “Nemoc mě naučila žít, takže po čtyřech letech boje mám sílu začít znovu,” má jasno Soňa

3 fotky 4 fotky