Péče o blízké a zejména o rodinu je důležitá a ve chvíli, kdy někdo z rodiny má nějaký zdravotní problém nebo potřebuje pomoc, rodina mu pomůže. Jenže co když toho někdo začne zneužívat? Konkrétně matka paní Emy začala vyžadovat přítomnost dcery na denní bázi. A vůbec ji nezajímá, že dcera má vlastní život a rodinu. Paní Ema je na zhroucení.
Paní Ema (42) je jedináček a její matka na ni byla vždycky fixovaná. Poslední dva roky se to však zhoršilo. Matka vyžaduje, aby k ní každý den chodila, nakupovala jí a neustále s ní komunikovala. Do práce ji volá pětkrát a když to nezvedne, bombarduje ji zprávami a prozvání ji co pár minut. Paní Ema má vlastní rodinu a nemůže o matku, která je navíc zcela soběstačná, pečovat denně.
Moje máma mě komanduje
Moje máma je dnes v důchodu, je jí 68 let. Na první pohled je soběstačná – bydlí sama v bytě, zvládá si nakoupit i uvařit. Ale já, její dcera, jsem pro ni stále tak trochu služka a jistota, že všechno poběží podle jejích pravidel. Mám svou rodinu, práci a povinnosti, ale každý den musím jet k ní. Ne proto, že by to opravdu nutně potřebovala, ale protože jinak vyvolává pocit viny, strach a výčitky.
Pokud k ní nepřijdu, nedá mi vědět, nezvedá telefon, neotevírá dveře. Začnu se bát, že se jí něco stalo – a to je přesně to, na co hraje. Když pak dorazím, vítá mě slovy o tom, jak jí bylo špatně, jak jí všechno bolí a jak už dlouho nevydrží. Často mi mezi řečí řekne, že „brzo umře“ a že je smutné, jak má nevšímavou dceru. V tu chvíli se cítím hrozně provinile, ačkoliv rozumově vím, že je to jen citové vydírání. Každý den tak lítám mezi prací, svou domácností a jejími požadavky.
Dělá ze mě služku
Přijedu k ní, musím jí uklidit, vyřídit drobnosti, a často jen poslouchám její stížnosti. Když se stane, že k ní dva dny po sobě nedorazím, sousedé mě varují, že u nich byla a vyprávěla, jak jsem ji nechala samotnou a jak je na tom špatně. Přitom realita je úplně jiná – máma je schopná, ale nedokáže pustit kontrolu nade mnou a dovolit mi, abych žila svůj život. Já už jsem vyčerpaná.
Moje vlastní rodina mě skoro nevidí, partner je nešťastný a já sama jsem bez energie. Nevím, jak z toho ven. Když se snažím mámě vysvětlit, že potřebuju čas i pro sebe, okamžitě začne vyčítat, že jsem nevděčná, že ona se o mě přece vždycky starala a že teď, když je stará, ji chci nechat napospas. Cítím se v pasti. Rozum mi říká, že mám právo žít svůj život, ale srdce mě táhne k ní, protože ten strach, že se jí opravdu něco stane, je obrovský. A přesně toho máma využívá. Já už ale nevím, jak dlouho to takhle zvládnu.
Nejlepší odpověď na situaci paní Emy má doktorka Tamara L Goldsby, pro magazín Psychology Today
Rodičovství je obtížný úkol. Ale co se stane, když se situace obrátí a máte pocit, že vychováváte svou stárnoucí matku nebo otce? I když své rodiče milujeme, u dospělého dítěte se mohou vkrádat pocity frustrace, hněvu, viny a bezmoci, zvláště když se fyzické nebo duševní fungování stárnoucího rodiče zhoršilo. Stárnoucí rodič – zejména ten, který ztratil partnera nebo je rozvedený, může být pro dospělé dítě nebo děti někdy docela náročný. Dospělé děti stárnoucího rodiče pravděpodobně žijí svým vlastním rušným a naplněným životem, a přesto mohou cítit (alespoň částečně) odpovědnost za blaho staršího rodiče.
Vy ale píšete, že vaše matka je zcela soběstačná a uvědomujete si, že se jedná o formu citového vydírání. Je normální, že se starší lidé mohou potýkat se svými vlastními obavami, s obavami ze skomírajícího zdraví, z nehody nebo zranění, ze ztráty blízké osoby a života o samotě, ze ztráty nezávislosti a potenciálně i z hrozící možnosti života v domově pro seniory. Důležitou součástí tohoto procesu je empatie a respekt k tomu, čím senior právě prochází. To ale není případ vaší ještě relativně mladé maminky. Kdyby byla nemocná nebo nepohyblivá, pak existují lékařské přístroje, které upozorňují příbuzné na nouzové situace a pády, a také různé úrovně zařízení asistovaného bydlení. Vy ale žijete od maminky kousek a jí zatím nic takového nehrozí.
Když stárnoucí rodič nežije s dospělým dítětem, dospělé děti často nesou emocionální břemeno jiným způsobem, včetně obav, pocitu viny za to, že nejsou s rodičem 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, a možná i pocitu ztráty kontroly nad tím, že nemohou rodiči pomáhat tak, jak by chtěly. Dospělé děti stárnoucích rodičů mají pravděpodobně, přesně jako vy, vlastní rušný a naplněný život, a přesto mohou cítit odpovědnost za blaho svých starších rodičů. Ačkoli fráze „Je třeba celá vesnice“ odkazuje na výchovu dítěte, je také vhodným rčením v případě seniora se sníženou funkčností.
Mnoho starších osob odmítá uznat své zhoršující se fyzické a/nebo kognitivní zdraví a odmítá nezbytnou pomoc. Ani to ale není váš případ. Je třeba, abyste si s maminkou sedla a všechno jí zcela jasně, stručně a bez emocí vysvětlila. Přesně tak, jak jste to napsala nám. Starost o matku na denní bázi není ve vašem případě nutná. A až jednou bude, a bude trvalou výzvou (a emocionální záchranou), pak je třeba si včas nastavit zdravé ohraničení: schopnost uvolnit se a nechat situaci být, místo abyste soustředila veškerou svou energii na seniora. Je to trochu choulostivá rovnováha mezi pomáháním, nastavováním zdravých hranic a – do jisté míry – občasným odpoutáním se. Ale máte svou rodinu. Pokud to vaše matka nepochopí, omezte kontakta minimum, třeba jednou týdně. Uvidíte, jak pak bude ráda za každou vaši návštěvu.
