“Moje máma mě komanduje, musím k ní chodit každý den a už nemůžu dál,” svěřuje se zoufalá Ema

Paní Ema (42) je jedináček a její matka na ni byla vždycky fixovaná. Poslední dva roky se to však zhoršilo. Matka vyžaduje, aby k ní každý den chodila, nakupovala jí a neustále s ní komunikovala. Do práce ji volá pětkrát a když to nezvedne, bombarduje ji zprávami a prozvání ji co pár minut. Paní Ema má vlastní rodinu a nemůže o matku, která je navíc zcela soběstačná, pečovat denně.

Moje máma mě komanduje

Moje máma je dnes v důchodu, je jí 68 let. Na první pohled je soběstačná – bydlí sama v bytě, zvládá si nakoupit i uvařit. Ale já, její dcera, jsem pro ni stále tak trochu služka a jistota, že všechno poběží podle jejích pravidel. Mám svou rodinu, práci a povinnosti, ale každý den musím jet k ní. Ne proto, že by to opravdu nutně potřebovala, ale protože jinak vyvolává pocit viny, strach a výčitky.

Pokud k ní nepřijdu, nedá mi vědět, nezvedá telefon, neotevírá dveře. Začnu se bát, že se jí něco stalo – a to je přesně to, na co hraje. Když pak dorazím, vítá mě slovy o tom, jak jí bylo špatně, jak jí všechno bolí a jak už dlouho nevydrží. Často mi mezi řečí řekne, že „brzo umře“ a že je smutné, jak má nevšímavou dceru. V tu chvíli se cítím hrozně provinile, ačkoliv rozumově vím, že je to jen citové vydírání. Každý den tak lítám mezi prací, svou domácností a jejími požadavky.

Dělá ze mě služku

Přijedu k ní, musím jí uklidit, vyřídit drobnosti, a často jen poslouchám její stížnosti. Když se stane, že k ní dva dny po sobě nedorazím, sousedé mě varují, že u nich byla a vyprávěla, jak jsem ji nechala samotnou a jak je na tom špatně. Přitom realita je úplně jiná – máma je schopná, ale nedokáže pustit kontrolu nade mnou a dovolit mi, abych žila svůj život. Já už jsem vyčerpaná.

Moje vlastní rodina mě skoro nevidí, partner je nešťastný a já sama jsem bez energie. Nevím, jak z toho ven. Když se snažím mámě vysvětlit, že potřebuju čas i pro sebe, okamžitě začne vyčítat, že jsem nevděčná, že ona se o mě přece vždycky starala a že teď, když je stará, ji chci nechat napospas. Cítím se v pasti. Rozum mi říká, že mám právo žít svůj život, ale srdce mě táhne k ní, protože ten strach, že se jí opravdu něco stane, je obrovský. A přesně toho máma využívá. Já už ale nevím, jak dlouho to takhle zvládnu.

Nejlepší odpověď na situaci paní Emy má doktorka Tamara L Goldsby, pro magazín Psychology Today

Rodičovství je obtížný úkol. Ale co se stane, když se situace obrátí a máte pocit, že vychováváte svou stárnoucí matku nebo otce? I když své rodiče milujeme, u dospělého dítěte se mohou vkrádat pocity frustrace, hněvu, viny a bezmoci, zvláště když se fyzické nebo duševní fungování stárnoucího rodiče zhoršilo. Stárnoucí rodič – zejména ten, který ztratil partnera nebo je rozvedený, může být pro dospělé dítě nebo děti někdy docela náročný. Dospělé děti stárnoucího rodiče pravděpodobně žijí svým vlastním rušným a naplněným životem, a přesto mohou cítit (alespoň částečně) odpovědnost za blaho staršího rodiče.

Vy ale píšete, že vaše matka je zcela soběstačná a uvědomujete si, že se jedná o formu citového vydírání. Je normální, že se starší lidé mohou potýkat se svými vlastními obavami, s obavami ze skomírajícího zdraví, z nehody nebo zranění, ze ztráty blízké osoby a života o samotě, ze ztráty nezávislosti a potenciálně i z hrozící možnosti života v domově pro seniory. Důležitou součástí tohoto procesu je empatie a respekt k tomu, čím senior právě prochází. To ale není případ vaší ještě relativně mladé maminky. Kdyby byla nemocná nebo nepohyblivá, pak existují lékařské přístroje, které upozorňují příbuzné na nouzové situace a pády, a také různé úrovně zařízení asistovaného bydlení. Vy ale žijete od maminky kousek a jí zatím nic takového nehrozí.

Když stárnoucí rodič nežije s dospělým dítětem, dospělé děti často nesou emocionální břemeno jiným způsobem, včetně obav, pocitu viny za to, že nejsou s rodičem 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, a možná i pocitu ztráty kontroly nad tím, že nemohou rodiči pomáhat tak, jak by chtěly. Dospělé děti stárnoucích rodičů mají pravděpodobně, přesně jako vy, vlastní rušný a naplněný život, a přesto mohou cítit odpovědnost za blaho svých starších rodičů. Ačkoli fráze „Je třeba celá vesnice“ odkazuje na výchovu dítěte, je také vhodným rčením v případě seniora se sníženou funkčností.

Mnoho starších osob odmítá uznat své zhoršující se fyzické a/nebo kognitivní zdraví a odmítá nezbytnou pomoc. Ani to ale není váš případ. Je třeba, abyste si s maminkou sedla a všechno jí zcela jasně, stručně a bez emocí vysvětlila. Přesně tak, jak jste to napsala nám. Starost o matku na denní bázi není ve vašem případě nutná. A až jednou bude, a bude trvalou výzvou (a emocionální záchranou), pak je třeba si včas nastavit zdravé ohraničení: schopnost uvolnit se a nechat situaci být, místo abyste soustředila veškerou svou energii na seniora. Je to trochu choulostivá rovnováha mezi pomáháním, nastavováním zdravých hranic a – do jisté míry – občasným odpoutáním se. Ale máte svou rodinu. Pokud to vaše matka nepochopí, omezte kontakta minimum, třeba jednou týdně. Uvidíte, jak pak bude ráda za každou vaši návštěvu.

Jak se má paní Ema zachovat? Co v takové situaci matce říct a jak nastavit hranice, které bude respektovat? A jak jí vysvětlit, že emoční vydírání je nepříjemné? Přečtěte si také příběh paní Olive. Ta už má plné zuby švagra, který se u ní doma roztahuje.