“Moje matka tvrdí, že má právo na vnoučata, ale trápí je stejně jako kdysi mě. To nedovolím,” je rozhodnutá Sabina

Paní Sabina (45) stojí před složitým úkolem. Její matka si vymáhá právo styku se svými vnoučaty. Paní Sabina tomu brání jak jen může. Její děti jí totiž říkaly, že u babičky být nechtějí. Dělá jim něco, co sama Sabina zažila, když byla malá. A má z toho trauma dodnes.

Moje matka tvrdí, že má právo na vnoučata

Stojím na rozcestí a netuším, jak se bránit. Vím jedno, jsem matka, ochráním své děti, i kdyby to bylo to poslední, co udělám. Moje máma tvrdí, že má právo na svá vnoučata. Říká to pokaždé, když se jí snažím vysvětlit, že k nám nemůže chodit kdykoliv se jí zachce, že nechci, aby si děti brala bez domluvy. A ani s domluvou. Nechci, aby s nimi trávila čas bez mé přítomnosti. „Jsou moje krev,“ opakuje. „A ty mi je nemůžeš zakázat.“ A já mám pocit, že můžu. A udělám to! Proč? Nejsem zlá, mám k tomu své důvody.

Matka nikdy nebyla "pohádková babička"

Jenže ona nikdy nebyla jen babička, která peče bábovku a hladí po vlasech. Byla a pořád je stejná jako kdysi – tvrdá, nekompromisní, přesvědčená, že strach je nejlepší výchovná metoda. Jako když jsem byla malá já sama. Moje děti tam dvakrát byly a svěřily mi něco, co mě vyděsilo. Když se jí na dětech něco nelíbí, když jsou hlučné, vzdorovité nebo „drzé“, trestá je stejně jako mě, když jsem byla malá. Zavře je do spíže. Do malé místnosti bez okna, kde je tma a chlad. Říká, že se tam uklidní. Že jim to prospěje. Že dnešní děti nic nevydrží.

Nebude vídat mé děti

Já si ale pamatuju, jaké to bylo. Pamatuju si ten zápach brambor, zavřené dveře a ticho, ve kterém mi bušilo srdce tak hlasitě, že jsem myslela, že praskne. Pamatuju si, jak jsem se počůrávala strachy. Měla jsem strach, že tam zůstanu napořád, že se tam udusím. Že na mě zapomenou. Brečela jsem, prosila, ale mou matku to neobměkčilo. Tmy se bojím dodnes. Mám z toho noční můry, musím mít zapnutou noční lampičku, jinak neusnu.

Chodila jsem roky k psychologovi. Když jsem mámě řekla, že tohle svým dětem už nikdy nedovolím, vysmála se mi. Prý přeháním. Prý si vymýšlím traumata. Prý jsem moc měkká matka a nerozumím výchově. „Podívej se, jak jsi dopadla,“ řekla mi. „A to jsem tě vychovala já.“ Jenže já přesně vím, proč to dělám jinak. Protože nechci, aby se moje děti bály tmy. Aby se bály udělat chybu. Aby se bály dospělých, kteří je mají chránit. Nechci, aby jednou seděly u terapeuta jako já a snažily se pochopit, proč se bojí zavřených dveří. Takže své děti ochráním. Za každou cenu.

K odpovědi na situaci paní Sabiny nás inspirovala Jenifer Litner

Paní Sabino,

to, co popisujete, je velmi závažná a citově náročná situace. Vaše reakce jsou zcela pochopitelné, pocit ohrožení vašich dětí, strach z opakování traumat z vlastního dětství a intenzivní úzkost při pomyšlení na kontakt s vlastní matkou ukazují, že stojíte před skutečnou hranicí, kterou nelze ignorovat. Vaše rozhodnutí ochránit děti není přehnané, je to odpověď na jasný vzorec chování, který jste sama zažila a víte, jaký dopad může mít. Psychologicky je důležité, abyste tuto intuici brala vážně a aby vaše hranice byly pevné a jasné, vaše děti mají právo na bezpečí a stabilitu.

Prvním krokem je jasné stanovení hranic a jejich důsledné dodržování. Můžete své matce klidně, ale pevně sdělit: „Děti s tebou budou trávit čas pouze za mé přítomnosti a za dohodnutých podmínek. Bez toho kontakt není možný.“ Připravte se na to, že může být odpor nebo snaha hranice obejít, to je typické u lidí s kontrolním nebo toxickým chováním. Klíčové je neustoupit a nezpochybňovat své rozhodnutí, nejen pro vaši pohodu, ale hlavně pro psychickou bezpečnost dětí. Pokud se situace vyhrotí, je důležité mít plán úniku a možnost okamžitě ukončit kontakt, abyste předešla eskalaci a ochránila své děti.

Současně se zaměřte na podporu své vlastní odolnosti. Vaše duševní zdraví je zásadní, abyste byla schopná chránit děti a zároveň neztrácela sama sebe ve strachu a traumatech z minulosti. To může zahrnovat pravidelné konzultace s terapeutem, peer podporu, relaxační techniky a budování bezpečných, pozitivních zážitků s rodinou a přáteli. Připomeňte si, že nejste odpovědná za chování své matky ani za to, jak reagují na hranice, vy můžete ovlivnit jen svůj přístup a prostředí, které vytváříte pro děti. Stanovení a důsledné udržení hranic je zároveň projev lásky a ochrany, a nikoli slabosti.

Jak se má Sabina zachovat? Vyhovět mámě v jejím požadavku? Nebo si naopak stát za svým a rozhodně jí nedovolit, aby její děti viděla? Přečtěte si příběh paní Vandy, která má pocit, že jí její snacha krade syna.