“Manžel si prosadil střídavou péči, ale nedodržuje nic, co jsme jako manželé ve výchově nastavili,” je nešťastná Lucka

Paní Lucka (41) se rozváděla nedobrovolně. Její manžel odešel a neřešil nic a nikoho. Neviděl, že děti trpí, že nechápou, co se děje. Proč vlastně odchází jejich tatínek, který s nimi byl dnes a denně? Kromě rozvodu si bývalý manžel prosadil střídavou péči. A nastalo peklo.

Manžel si prosadil střídavou péči, ale nic nedodržuje

Před rozvodem jsme s manželem měli stejné názory. Na výchovu, na rodinu, na pomoc, na péči. Manžel sledoval, kolik hodin děti tráví na mobilu, bral je do lesa, na lyže i běžky. Já jsem s nimi tvořila, pomáhala jsem jim s úkoly. Role jsme měli rozdělené. Když jsme se rozváděli, měla jsem pocit, že už nemůžu přijít o víc. Mýlila jsem se. Největší boj přišel až potom, o děti. Ne o lásku, tu jim dáváme oba. Ale o to, jak budou žít.

Bývalý manžel se mi totiž chtěl pomstít. Nebo mi ublížit, nevím. Přitom jsem nebyla já iniciátor rozvodu. Manžel si prosadil střídavou péči. Oficiálně proto, že chce být „spravedlivý rodič“. Neoficiálně vím, že to bylo hlavně proto, aby mi dokázal, že mi ještě pořád může znepříjemňovat život. A daří se mu to dokonale. U mě doma mají děti řád. Ne vojenský, ale lidský. Limit na počítač a mobil, chodíme ven, snažím se s nimi mluvit, číst, učit je obyčejné věci – zodpovědnost, trpělivost, zájem o svět. Někdy je to dřina, ale věřím, že to má smysl. Jak jsme si nastavili kdysi s manželem. Jenže pak odjedou k němu.

Podkopává mou výchovu

Po škole jim strčí do ruky tablet nebo mobil a dál se nestará. Večeře je fast food nebo něco z krabičky. Moje děti chodí spát v deset večer, někdy i později, protože „ať si to užijí, jsou přece u táty“. Ráno se pak plouží unavené, protivné, nesoustředěné. A já to vidím. Vidím, jak se to na nich podepisuje. Začaly se zhoršovat známky. Učitelé se ptají, co se děje. Děti mi samy říkají, že jsou u táty pořád unavené, že by si chtěly hrát venku, ale nikomu se nechce. A já stojím mezi dvěma světy, jedním, kde se snažím vychovávat, a druhým, kde se nevychovává vůbec.

Zkoušela jsem to řešit. S manželem to nejde. Pro něj jsem hysterka, která „dětem kazí radost“. Obrátila jsem se na OSPOD. Výsledek? Nic. Prý to není týrání, prý jde jen o rozdílné styly výchovy. Jedna úřednice mi dokonce řekla, že bych to neměla tak hrotit, že jsem zbytečně hysterická matka. Seděla jsem tam a měla chuť křičet. Jak může být hysterické chtít, aby děti spaly, jedly normální jídlo a nebyly celé dny přilepené k obrazovce? Cítím se bezbranná. Jako by mi někdo svázal ruce. Jsem zoufalá. Ne proto, že bych chtěla vyhrát nad bývalým manželem.

K odpovědi na situaci paní Lucky nás inspiroval názor psychologů z Logical Services

Paní Lucko,

z toho, co popisujete, je velmi patrné, že nejde o boj o moc, ale o hluboký strach o děti a pocit bezmoci, když vidíte, že něco, čemu věříte a co jste dlouhodobě budovala, je systematicky podrýváno. To, že vás situace vyčerpává a dohání k zoufalství, není známkou hysterie, ale přirozenou reakcí rodiče, který nese odpovědnost a vidí konkrétní dopady na psychiku, chování i školní fungování svých dětí. Je důležité, abyste si sama pro sebe pojmenovala jednu klíčovou věc: nemůžete řídit, jaký rodič je váš bývalý manžel, ale můžete být stabilním, předvídatelným a bezpečným bodem v životě dětí. A to už nyní děláte.

Ve střídavé péči, kde jsou výchovné styly výrazně rozdílné a spolupráce selhává, se velmi často osvědčuje přestat bojovat o jednotná pravidla a místo toho posílit „ochranný rámec“ u vás doma. To znamená: netrestat děti za to, co se děje u otce, ale otevřeně s nimi mluvit o tom, co jejich tělu a hlavě prospívá – spánek, pohyb, jídlo, klid. Děti nejsou hloupé, ony rozdíl cítí. Když jim nabídnete porozumění („vidím, že jsi unavený, pojďme si dnes dát klidnější večer“) místo kritiky druhého rodiče, učíte je velmi důležitou dovednost: vnímat své potřeby a pečovat o sebe. To je něco, co si ponesou i do dospělosti.

Pokud jde o vaši bezmoc vůči systému, ano, OSPOD často řeší jen extrémy. Ale to neznamená, že jste bez nástrojů. Velmi vám může pomoci dokumentace: záznamy o únavě dětí, vyjádření učitelů, zhoršení prospěchu, opakující se potíže. Ne proto, abyste „vyhrála“, ale abyste chránila děti, pokud by se situace dál zhoršovala. A stejně důležité je chránit sebe – zvážit vlastní terapeutickou podporu, kde budete moci ventilovat vztek, smutek i bezmoc, aniž byste to musela držet v sobě. Nejste špatná matka, nejste slabá a nejste přehnaná. Jste rodič, který vidí dál než na okamžitou „zábavu“, a to je hodnota, která se často ukáže až s odstupem času.

Paní Lucka by byla ráda, kdyby se šlo s jejím manželem dohodnout na pravidlech výchovy, ale to on všechno odmítá. Jde to nějak vyřešit? Přečtěte si také příběh pana Jindřicha, který chce vše ukončit s milenkou, ale ona mu vyhrožuje.