“Asi mám krizi středního věku, ale potřebuju pauzu od všeho.” Bára neví, co dál. Odpovídá psycholog Pavel Pařízek

Paní Bára (43) to momentálně nemá jednoduché. Nemá radost ze života. Vadí jí její práce, s manželem má pocit, že už to neklape, vše ji na něm vadí a děti ji vidí jen spíše jako pokojskou a služku, která jim slouží, když potřebují. Nejraději by se sbalila a odešla úplně pryč.

Asi mám krizi středního věku, ale potřebuju pauzu od všeho

Nevím, kdy se to přesně zlomilo. Jestli to bylo ráno, když jsem zase vstávala do práce, kterou nenávidím, nebo večer, kdy jsem seděla v kuchyni a koukala na hromadu špinavého nádobí, zatímco z obýváku se ozývalo: „Mami, kde mám…?“ Vím jen jedno – už dlouho nejsem v pohodě. A teď už to nejde přehlížet. Mám pocit, že jsem se někde po cestě ztratila. Můj manžel mě neustále štve. Všechno mu vadí, všechno komentuje, všechno ví nejlíp. Když mlčím, je to špatně. Když něco řeknu, jsem přecitlivělá. Připadám si vedle něj neviditelná, jako spolubydlící a služka, která zajišťuje chod jeho domácnosti.

Práce je kapitola sama pro sebe. Dřív jsem si říkala, že to zvládnu, že je to jen období. Teď už vím, že ji nesnáším. Každé ráno mě bolí žaludek, než tam jdu. Dělám, co se ode mě čeká, ale bez radosti, bez smyslu. Jen přežívám od pátku k pátku. Víkend mi dává možnost odpočinout si od práce, ale zase jsem doma a všichni čekají, že bude vypráno, uvařeno, uklizeno. A ještě bych se měla tvářit, že mě to všechno baví.

Chci utéct pryč

A děti? Miluju je, ale mám pocit, že mě berou jako samozřejmost. Jako bankomat, taxík, kuchařku, psychologa. Potřebují mě, když se jim to hodí. Když potřebuji já je, nemají čas. Všechno berou, málokdy se ptají, jak se mám. Poslední dobou mě přepadají nepříjemné myšlenky, které mě děsí. Mám chuť utéct. Prostě sbalit pár věcí, zavřít za sebou dveře a už se nikdy nevrátit. Ne proto, že bych je neměla ráda. Ale proto, že mám pocit, že kdybych zůstala, úplně se rozpadnu.

Sedím večer sama a ptám se: Je tohle můj život? Takhle má vypadat dalších dvacet let? Kde jsem v tom všem já? Kdy jsem naposledy udělala něco jen pro sebe, aniž bych měla výčitky? Nevím, jestli je to krize středního věku. Možná jen únava, která se roky hromadila a teď už se nedá umlčet. Vím ale, že takhle dál žít nechci. Jen ještě nevím, co s tím. Vím jen, že nechci zmizet. Chci se znovu najít.

Vyjádření psychologa Pavla Pařízka

Příběh, který zde zaznívá, není příběhem jedné konkrétní krize. Je to obraz postupné eroze vlastní identity, která nastává tehdy, když člověk dlouhodobě funguje výhradně ve funkci pro druhé a zcela přestane existovat sám pro sebe. Nejde o klasický burnout v pracovním slova smyslu. Jde o hlubší problém, kdy žena po letech plnění rolí matky, manželky, zaměstnankyně a správkyně domácnosti zjistí, že pod těmito vrstvami už nenachází samu sebe. Pocit, že chce utéct, přitom není projevem nezodpovědnosti. Je to paradoxně zdravý signál organismu, který říká, že současný způsob fungování je neudržitelný. K tomuto stavu dochází postupně, během let, kdy člověk opakovaně odkládá vlastní potřeby.

Zpočátku čerpá z vnitřních rezerv, ale ty nejsou nekonečné. Když dojdou, dostaví se chronická únava, ztráta smyslu, pocit neviditelnosti a touha odejít. Tato touha přitom není touhou po destrukci, ale po záchraně sebe sama. V manželském vztahu se rýsuje velmi častá dynamika, kdy jeden z partnerů postupně přebírá většinu zátěže, zatímco druhý tuto práci přestane vnímat. Problém nastává, když přetížená strana začne dávat najevo nespokojenost a místo vyslyšení narazí na bagatelizaci. Komentáře typu „jsi přecitlivělá" jsou formou znehodnocení, která druhému bere právo na vlastní prožívání. Tím se uzavírá bludný kruh – čím více se žena snaží komunikovat svou bolest, tím více je odmítána a tím více se stahuje do sebe.

Děti v určitém věku přirozeně berou rodiče jako samozřejmost a to samo o sobě není patologické. Problém vzniká tehdy, když matka nemá vedle péče žádný prostor pro sebe a žádný jiný zdroj smysluplnosti. V tu chvíli začne na děti nevědomě klást emocionální očekávání, která nemohou a nemají naplňovat. Smysl vlastní existence si potřebuje najít nezávisle na nich. Co se týče praktického postupu, první věcí je přestat čekat, že se situace vyřeší sama. S manželem je nutné otevřít přímý rozhovor nikoli o pocitech v abstraktní rovině, ale o praktickém přerozdělení odpovědností. Pokud na to není schopen reagovat konstruktivně, je namístě párová terapie. Pokud ji odmítne, je to samo o sobě důležitá informace o jeho ochotě na vztahu pracovat. Práce, ze které člověka každé ráno bolí žaludek, není „jen období." Je to chronický stresor.

To neznamená okamžitě dát výpověď, ale začít aktivně hledat alternativy a sestavit realistický plán. Samotné vědomí, že plán existuje, často přináší úlevu. A konečně je nezbytné začít si vytvářet prostor pro sebe bez pocitů viny. Pocit viny za vlastní čas je jedním z nejúčinnějších mechanismů, které udržují ženy v přetížení. Matka, která nemá kde dobíjet energii, nemůže dlouhodobě dobře fungovat ani pro rodinu. Není to sobectví, je to základní podmínka udržitelného fungování. Věta „chci se znovu najít" je dobrý začátek, ale sama o sobě nestačí. Hledání sebe sama vyžaduje konkrétní kroky, často nepříjemné rozhovory a ochotu konfrontovat se s tím, co člověk roky odkládal. Včetně možnosti, že některé situace se nezmění a bude třeba se rozhodnout, co je člověk ochoten přijmout a co už ne. Právě v tom aktivním převzetí odpovědnosti za vlastní život začíná cesta zpět k sobě.

Kdo je Pavel Pařízek

Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu Terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.

Jak má paní Bára dál v životě pokračovat? Jak si říct o pomoc nebo obecně pomoci sama sobě, aby si ujasnila, co v životě dál? Přečtěte si také příběh paní Jarky, která neví, jestli se plést do výchovy dcery a zetě, aby ochránila vnučku.