“Vnučku si její rodiče přehazují jako horký brambor, ona chce být u mě,” je zoufalá Jarka

Paní Jarka (51) miluje svou sedmiletou vnučku nade všechno. Když se její dcera rozvedla a soud rozhodl o střídavé péči, doufala, že se časem vše uklidní. Místo toho má dnes pocit, že malá holčička je jen mezi dvěma tábory, které spolu stále bojují a trpí tím nejvíc ona sama.

Vnučku si její rodiče přehazují jako horký brambor, ona chce být u mě

Když ke mně vnučka přijde na víkend, snažím se, aby bylo doma teplo a klid. Pečeme buchty, vaříme společně, kreslíme, večer jí čtu pohádku. A pak najednou zhasneme světlo a ona se ke mně přitulí a začne potichu plakat. „Babi, já chci, aby byli zase spolu,“ šeptá. Nebo řekne, že chce bydlet u mě, protože já ji mám opravdu ráda. V tu chvíli se mi svírá srdce a chce se mi brečet s ní.

Vím, že ji milují její rodiče, každý po svém. Ale oni si ji teď přehazují ob týden jako horký brambor. Předávají si ji u auta, sotva se na sebe podívají, a ještě před ní jeden na druhého kydají špínu. Slyší věci, které by žádné dítě slyšet nemělo. Moje dcera se snaží držet pravidla, učit ji odpovědnosti. Bývalý zeť jí všechno dovolí, kupuje dárky, aby byl ten oblíbenější. A malá pak tápe, kam vlastně patří. Bojují mezi sebou skrz malou.

Nevím, co mám dál dělat

Někdy mám chuť jim oběma říct, ať se proberou. Že nejde o to, kdo vyhraje, ale o to, kdo jejich dceru ochrání. Jejich malou holčičku. Jenže bojím se, že když se vložím mezi ně, ještě víc to vyhrotím a oni si pak budou dělat naschvály. Jsem přece „jen“ její babička. Nemám právo rozhodovat. Jsem ta, která má rozmazlovat, pečovat, hlídat. Ale mám právo mlčet, když vidím, že malá je zmatená a smutná? Jak moc jí to ovlivní a co to s ní udělá? Když mi říká, že u tatínka může všechno, ale máma se pak zlobí? Že neví, komu má věřit? V neděli, když ji vracím, cítím bezmoc. Nejradši bych ji vzala za ruku a odvedla pryč od všech hádek. A vytvořila krásný domov, kde nebude křik. Jenže to nejde. Mám zůstat oporou v tichosti, nebo mám zakročit a riskovat, že si pokazím vztah s vlastní dcerou? Co byste dělali na mém místě? Nevím, co dál.

K odpovědi pro paní Jarku nás inspirovala terapeutka Jocelyn Block

Paní Jarko,

z toho, co píšete, je cítit obrovská láska k vaší vnučce i bezmoc, kterou jako babička prožíváte. Když se k vám večer přitulí a pláče, nesete s ní bolest, která vám nepřísluší, a přesto ji cítíte. Děti po rozvodu často touží po návratu „starého světa“ a jejich smutek je přirozený. To nejdůležitější, co pro ni už teď děláte, je, že jste bezpečný přístav. U vás zažívá klid, předvídatelnost a bezpodmínečné přijetí. To je pro její psychiku obrovská ochrana. Nemůžete odstranit konflikt mezi rodiči, ale můžete posilovat její pocit, že není nucena si vybírat a že oba rodiče ji milují, i když se chovají nedospěle.

Rozumím vaší potřebě „zakročit“. Zároveň je pravda, že přímý zásah mezi ně by mohl napětí ještě zvýšit. Spíš než vstupovat do jejich konfliktu zkuste mluvit s dcerou klidně a odděleně, ne jako soudce, ale jako starostlivá matka a babička. Můžete jí popsat, co u malé pozorujete („Vidím, že je zmatená, když slyší hádky“), aniž byste hodnotila jejího bývalého partnera. Pokud by byla otevřená, můžete jemně navrhnout rodinnou mediaci nebo rodičovskou konzultaci, společné rodičovství funguje nejlépe tehdy, když rodiče oddělí svůj konflikt od rodičovské role a vystupují jako tým. Ne kvůli sobě, ale kvůli dítěti.

A co se týče vás, nemusíte mlčet, ale ani nést odpovědnost za rozhodnutí, která nejsou vaše. Vaše role není zachránit, ale stabilizovat. Když vám vnučka říká, že chce bydlet u vás, můžete reagovat laskavě a neutrálně: „Vidím, že je ti teď smutno. Máma i táta tě mají rádi a vždycky tu pro tebe budu i já.“ Tím ji nestavíte proti rodičům, ale dáváte jí jistotu. Dlouhodobě děti nejvíc poškozuje dlouhodobý konflikt, nikoli samotný rozvod. Pokud u vás zažívá klid bez pomluv a bez tlaku, dáváte jí dar, který může vyvážit mnohé. A to rozhodně není málo.

Má paní Jarka zasáhnout a říct, jak to skutečně její vnučka vnímá? Nebo má mlčet a neplést se druhým do výchovy? Přečtěte si také příběh pana Borise, který neví, co s manželkou dál.