„Kvůli zraku možná přestanu řídit. Připadám si, jako bych přicházel o svobodu,“ říká René

René (57) žije v místě, kde veřejná doprava není příliš dostupná. Autem jezdí do práce, nakupovat i za rodinou. Po zhoršení zraku mu ale lékař řekl, že pokud se stav nezlepší, možná už nebude moci bezpečně řídit.

Kvůli zraku možná přestanu řídit

Nejdřív jsem si všiml, že se mi hůř řídí večer. Světla protijedoucích aut mě oslňovala víc než dřív a některé značky jsem přečetl až na kratší vzdálenost. Myslel jsem si, že potřebuji nové brýle. Po vyšetření mi ale lékař řekl, že problém je vážnější a že pokud se zrak bude dál zhoršovat, budu muset řízení omezit nebo úplně vzdát. Ta věta mě vyděsila snad víc než samotná diagnóza.

Bydlím na místě, odkud se bez auta skoro nikam rozumně nedostanu. Do práce jezdím dvacet kilometrů, větší nákup vozím z města a za svou dcerou se dostanu autem za půl hodiny. Najednou jsem si začal představovat, že u všeho budu muset řešit, kdo mě odveze nebo jaký autobus vůbec jede.

Bojím se

Moje rodina mi říká, že zdraví a bezpečnost jsou přece důležitější než auto. To samozřejmě chápu. Nechci ohrozit sebe ani někoho jiného jen proto, že se nedokážu smířit se změnou. Jenže pro mě řidičák nikdy nebyl jen kartička v peněžence. Znamenal, že se můžu kdykoli rozhodnout a někam jet, aniž bych někoho prosil o pomoc. Teď už si všímám, že za šera některé cesty raději odkládám a delší trasy si víc rozmýšlím.

Možná tím vlastně sám přiznávám, že problém existuje. Přesto mě děsí představa, že jednoho dne mi někdo řekne, že už za volant nesmím vůbec. Nejde jen o pohodlí. Mám pocit, že bych tím přišel o kus svého dosavadního života a samostatnosti. Kdy je správné vzdát se něčeho, co člověku dává svobodu, pokud už zároveň může představovat riziko pro něj i ostatní?

Mohlo by se vám líbit

„Na mamograf jsem chodila pravidelně. Tentokrát mi našli nádor, který jsem vůbec necítila,“ říká Jolana

Ke komentáři na situaci pana Reného nás inspiruje oftalmolog Danny Mammo

Dobrý den, René,

vaše obava není jen o samotné řízení, ale hlavně o ztrátu samostatnosti, kterou vám auto celý život dávalo. Proto je pochopitelné, že vás představa zákazu nebo výrazného omezení zasahuje mnohem víc než prostá rada „tak už nejezděte“. Zároveň je důležité, že sám pozorujete situace, ve kterých se za volantem necítíte stejně jistě jako dřív.

Nemusíte ale rozhodnout všechno najednou. Dokud vám zdravotní stav řízení umožňuje, můžete s očním lékařem konkrétně probrat, za jakých podmínek je pro vás ještě bezpečné – například zda má smysl vynechat jízdu za šera či v noci nebo některé náročnější trasy. Pokud se schopnost řídit bude dál měnit, je lepší rozhodovat podle skutečného stavu zraku a odborného doporučení než podle strachu, že bez auta přijdete o celý svůj dosavadní život.

Mohlo by se vám líbit

„Manžel po mně chce, abych zhubla. Tvrdí, že se bojí o moje zdraví,“ říká Veronika

Možná také pomůže začít už teď hledat možnosti, jak si část samostatnosti zachovat i pro případ, že by jednou řízení opravdu nebylo bezpečné. Mít předem promyšlenou dopravu do práce, na nákupy nebo za rodinou může zmírnit pocit, že zákaz řízení automaticky znamená úplnou závislost na ostatních. Vzdát se volantu ve chvíli, kdy už by představoval riziko, není rezignace na svobodu, ale změna způsobu, jak si ji uchovat co nejbezpečněji.

Proč může být ztráta možnosti řídit psychicky tak těžká, i když člověk rozumí zdravotním důvodům? A jak hledat jiné způsoby samostatnosti, když auto dosud zajišťovalo téměř všechno? Přečtěte si také příběh Petry, která odešla z práce za svým velkým snem, ale teď má pocit, že je to chyba.

Zdroj: health.clevelandclinic.org, příběh poslal René P.