Postupná ztráta sluchu nemění jen způsob, jakým člověk vnímá okolí. Zasahuje také do rozhovorů, přátelství a činností, které dříve považoval za samozřejmé. Nejtěžší může být právě srovnávání současnosti s dobou, kdy žádná podobná omezení neznal.
Janča (48) v dětství i dospívání slyšela bez problémů. Později se ale objevilo onemocnění a její sluch se začal postupně zhoršovat. Dnes potřebuje naslouchátka a zároveň ví, že v budoucnu může o sluch přijít úplně.
Někdy si přeju, abych se narodila neslyšící
Nejhorší je pro mě asi to, že si pořád dobře pamatuju, jaké to bylo dřív. Poslouchala jsem hudbu, chodila na různé koncerty a vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, kde si sednu nebo jestli někomu budu rozumět.
Dnes se někdy během jednoho rozhovoru několikrát zeptám „co?“ a po chvíli už je mi to trapné. Ve větší společnosti nestíhám sledovat, kdo právě mluví, některé věty mi úplně utečou a pak jen podle ostatních poznávám, že se třeba řeklo něco vtipného. Hlučným restauracím nebo barům se raději vyhýbám, protože tam je pro mě obyčejná konverzace hrozně vyčerpávající. Někdy pozvání odmítnu rovnou. Přátelé si možná myslí, že se mi nechce mezi lidi, jenže já už předem vím, kolik soustředění mě ten večer bude stát.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Svět je pro mě těžší
Teď si pořizuju naslouchátka a snažím se brát je jako pomůcku, která mi může část života zase usnadnit. Přesto ve mně pořád zůstává nepříjemný strach z toho, co bude dál. Lékaři mi nedokážou slíbit, že se zhoršování zastaví, a možnost, že jednou přestanu slyšet úplně, mě děsí. Občas mě napadne, že kdybych se neslyšící narodila, možná bych svůj život od začátku stavěla jinak a nechybělo by mi něco, co jsem desítky let znala.
Vím, že to může znít zvláštně a nechci tím říkat, že život bez sluchu musí být horší. Jen mám někdy pocit, že postupně ztrácím část světa, ke které jsem dřív měla úplně samozřejmý přístup. A pořád nevím, jak se s tím smířit, aniž bych se začala stahovat i od lidí, které mám ráda. Jak se mám vyrovnat s postupnou ztrátou něčeho, co pro mě bylo většinu života samozřejmé, a nenechat strach z budoucnosti určovat, jak žiju už teď?
Ke komentáři na situaci paní Janči nás inspiruje psycholožka Esthefanea F. Santos
Milá Jančo,
to, co popisujete, není jen technický problém se sluchem, ale také ztráta části samozřejmosti, na kterou jste byla celý život zvyklá. Je pochopitelné, že vás bolí nejen to, co už hůř slyšíte, ale i vaše vzpomínka na dobu, kdy jste o podobných věcech vůbec nemusela přemýšlet. A právě proto nemusíte sama sebe nutit, abyste se s tím rychle „smířila“ a byla jen praktická.
Naslouchátka mohou být důležitou pomocí, ale stejně podstatné je nenechat se postupně vytlačit z míst a vztahů, které máte ráda. Zkuste blízkým otevřeně říct, co vám v rozhovoru pomáhá, vybírat si klidnější prostředí nebo si sednout tak, abyste dobře viděla na ostatní, místo abyste pozvání rovnou odmítala. Nemusíte předstírat, že je všechno stejně snadné jako dřív, abyste mohla zůstat součástí společného života.
Strach z toho, co jednou může přijít, je pochopitelný, ale dnes ještě nemusíte žít podle nejhorší možné budoucnosti. Některé věci se možná skutečně změní a budete hledat nové způsoby, jak si užít hudbu, rozhovory nebo společnost, to ale neznamená, že o ně musíte přijít už teď. Pokud vás obavy začnou vést k čím dál většímu vyhýbání se lidem nebo aktivitám, stojí za to hledat podporu nejen u odborníků na sluch, ale i pro samotné zvládání této změny. Přeji vám, abyste si dovolila oplakat to, co se mění, a zároveň si co nejvíc chránila to, co vám stále přináší radost a blízkost.
