Tchyně měla u Simony zůstat čtyři týdny, než se vzpamatuje po smrti manžela. Letos je z toho třetí rok, kdy tři generace musí žít v jednom bytě.
Na ten kufr si Simona pamatuje ještě dnes. Byl malý, šedý, na kolečkách, s oblečením tak na deset dní. Manžel Petr ho postavil v předsíni ke zdi a v tu chvíli nikoho nenapadlo, že tam s nimi zůstane déle než pár týdnů. Petrova maminka, paní Jarmila, přijela k nim hned po pohřbu, bledá a skoro němá. Podle dohody měla zůstat do té doby, než se trochu srovná: „Tchyně se k nám nastěhovala na měsíc. Žije tu s námi už třetí rok,“ napsala nám paní Simona, třiačtyřicetiletá grafička, která pracuje převážně z domova.
„Tchyně se k nám nastěhovala na měsíc. Je to třetí rok,“ říká Simona
Tchán zemřel v září a paní Jarmila, která s ním prožila přes čtyřicet let, zůstala sama v bytě se všemi jeho věcmi. Petr se ji po pohřbu bál nechat samotnou, a tak jí navrhl, ať se k nim na nějaký čas nastěhuje. Simona samozřejmě souhlasila. Pokoj, který dosud využívala jako pracovnu, vyklidili za jedno odpoledne, Petr koupil novou postel a stůl s počítačem přestěhoval do rohu obýváku.„Nebylo o čem přemýšlet,“ vzpomíná. „Před pár dny pohřbila manžela. Jak bychom ji mohli nechat samotnou?“
První týdny byly smutné. Paní Jarmila skoro nejedla, dlouho vysedávala u okna a ožívala jen večer, když se k ní přitulila jedenáctiletá vnučka Ema. Simona vařila vývary, nosila jí čaj a dělala všechno pro to, aby se u nich cítila dobře. Jenže měsíc uplynul, přišel advent a kufr byl stále doma. Poslat tchyni domů před Vánocemi přišlo nevhodné oběma manželům, a tak se čekalo, až bude po Silvestru, pak na konec ledna a nakonec na jaro. V dubnu se paní Jarmila vrátila do svého bytu. Vydržela tam tři dny.„Zavolala, že je tam takové ticho, že jí zvoní v uších, a jestli by se mohla na pár dní vrátit. Nikdo nikdy neřekl, že u nás může zůstat nastálo,“ říká Simona. „Jenom nikdo ani neřekl, že za pár dní odejde.“
Doporučujeme
reklama
Drobnosti, které bolí víc než velká hádka
V domácnosti se začalo všechno měnit, hrnce se najednou přemístily o dvě skříňky dál, než byla Simona zvyklá, a nádobí z myčky paní Jarmila ještě přemývala ručně, protože „tomu stroji nevěří“. Petrovy košile, které Simona celé roky vyvěšovala na ramínka, visely ve skříni vzorně vyžehlené. Petr se tvářil, jako by se mu vrátilo dětství. „Nejhorší bylo, že jsem jí měla být vděčná,“ píše Simona. „A já při pohledu na ty košile cítila, že jsem špatná manželka.“
Simona se budila v půl šesté, když v kuchyni cinkl hrnek. Paní Jarmila vstávala za svítání celý život a tento zvyk jí zůstal dosud. Simona ale už nikdy po zacinkání neusnula. V obýváku hrála nahlas televize, tchyně totiž špatně slyší, a to i ve chvíli, když Simona potřebovala pracovat. Občas se musela zavřít v koupelně, jen aby měla pět minut pro sebe. „Kuchyň byla roky moje království,“ říká. „Naštve mě, když otevřu skříňku a nenajdu v ní, co hledám. Ona to myslí dobře, chce nám pomoct. Jenže já jsem si začala připadat jako na návštěvě ve vlastním bytě.“ Manžel o ničem nevěděl. „Petr je v práci od šesti do čtyř, domů přijde, dá mámě pusu a je spokojený,“ povzdechne si Simona.
Po čase si ale Simona nějak zvykla, asi i proto, že večer se z obýváku ozývá šťastný smích její dcery. Ema se od babičky učí háčkovat, plést i vařit a Simona přiznává, že zprvu asi trochu žárlila, než že by jí to dělalo radost. Jestli a kdy se paní Jarmila odstěhuje, ale zatím zřejmé není.
