Málokteré rozhodnutí dokáže v rodině rozvířit vody tak rychle jako pořízení domácího mazlíčka bez vědomí toho, kdo se o něj bude nakonec starat. Prarodiče často jednají z lásky a touhy vidět vnoučata šťastná, jenže výsledek jejich dobrého úmyslu občas dopadne hlavně na rodiče, kteří svá rozhodnutí zdůvodňovali měsíce dopředu a najednou zjistí, že na nich vůbec nezáleželo. Přesně o tom nám napsala paní Milena, jejíž matka vzala věc do vlastních rukou navzdory jasnému a opakovanému zákazu.
Milena, 44 let, žije s manželem a jedenáctiletou dcerou Eliškou v menším městě na jižní Moravě. Celá rodina je ve všedních dnech zaneprázdněna, oba rodiče chodí každý den do práce, po večerech pomáhají dceři s učením, odpoledne tráví dcera na kroužcích a k tomu pravidelně jezdí za příbuznými do zahraničí. Když Eliška začala snít o pejskovi, rodiče se jí snažili vysvětlit, že v jejich situaci není možné se o jakékoli zvíře postarat. Přesto si Eliška zvíře přála roky a nehodlala to vzdát. Když se do věci vložila babička, dostala se celá rodina do situace, kterou nikdo nečekal.
„Babička koupila dceři psa, ačkoliv jsem to výslovně zakázala“
„Se psem jsme počítali třeba jednou v budoucnu, ale ne teď a rozhodně ne takhle. Eliška ráno těžko vstává, budím ji klidně třikrát, než vůbec vyleze z postele, a přidat k tomu ještě ranní venčení mi přišlo jako recept na permanentní stres,“ popsala situaci Milena. Odpoledne je dcera navíc na kurzech plavání, v hudební škole a jednou týdně chodí na doučování angličtiny, takže na péči o psa by jí beztak nezbýval čas. Oba rodiče přitom pracují na plný úvazek a domů se dostávají obvykle až navečer. „Pes by byl doma sám většinu dne, a to bych nechtěla. Navíc nechci vstávat dřív, než musím, ani kvůli sobě, natož kvůli psovi. Možná to zní sobecky, ale je to tak.“
Navzdory opakovanému vysvětlování babička Jarmila jednoho dne přivezla Elišce šestitýdenní štěně, které přinesla od známé z vesnice. „Přijela s tím, jako by šlo o hotovou věc. Eliška byla bez sebe radostí, brečela štěstím na zahradě, a já jsem stála uprostřed toho všeho s pocitem, že na mě celé měsíce nikdo nebral ohled,“ popisuje Milena. Babička svůj krok vysvětlovala jednoduše: chtěla vnučce udělat radost a věřila, že to rodina nakonec nějak vymyslí.
Sama si přitom zvíře nechat nechtěla, o trvalou péči zájem neměla, nabízela jen občasnou výpomoc. Právě tahle záležitost ohledně toho, kdo se o psa bude starat, vedla mezi matkou a dcerou k hádce přímo před Eliškou, což celou situaci ještě přiostřilo.
Doporučujeme
reklama
Jak rodina spor o psa nakonec vyřešila
Vrátit štěně po pár dnech už nepřipadalo v úvahu, Eliška si ho stihla natolik oblíbit, že by to podle matky nesla velmi těžce. Rodině nezbývalo nic jiného než si rozdělit povinnosti: ranní venčení střídavě zvládá manžel, odpolední procházky připadly Elišce jako součást jejích domácích povinností, a nakonec se několikrát týdně zapojila i babička Jarmila.
„Nakonec toho dělá víc, než sama na začátku slibovala,“ podotýká Milena mírně pobaveně. Cesty do zahraničí teď plánují tak, aby psa buď vzali s sebou, nebo ho na pár dní nechali u babičky, což se nakonec ukázalo jako mnohem jednodušší, než na začátku čekali. Vztah mezi Milenou a matkou se postupně urovnal, i když si na ty týdny napětí obě ještě dlouho vzpomínaly.
