Dospělé děti mají vlastní život, práci, vztahy i povinnosti a kontakt s rodiči se přirozeně mění. Bolestivé ale může být, když se ozvou téměř výhradně ve chvíli, kdy potřebují peníze, hlídání nebo jinou pomoc. Rodič pak začne pochybovat, jestli je ještě součástí jejich života, nebo už jen člověkem, na kterého se obracejí ve chvíli potřeby.
Marcelka (50) má dospělého syna, kterému dlouho bez většího přemýšlení pomáhala. Postupně si ale všimla, že většina jejich kontaktu začíná nějakou prosbou. Když se naopak chce sejít jen tak, syn často nemá čas.
Syn se mi ozve hlavně tehdy, když něco potřebuje
Dlouho jsem si říkala, že je to normální. Můj syn má práci, rodinu, malé děti a samozřejmě nemůže každý týden sedět se mnou u kávy. Jenže poslední dobou už ten rozdíl nejde přehlédnout. Když potřebuje pohlídat děti, odpoví okamžitě. Když mu chybí peníze do výplaty nebo potřebuje něco vyřídit, zavolá klidně několikrát za den. Jakmile ale napíšu já, jestli bychom se neviděli nebo nezašli společně na oběd, většinou slyším, že nestíhá. Někdy slíbí, že se ozve později, a už se neozve. Přitom když pak něco potřebuje, pokračujeme v komunikaci, jako by se nic nestalo. Začínám si připadat spíš jako pohotovostní služba než jako jeho máma, kterou chce občas vidět jen proto, že mu chybí.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Nechci, aby to byla povinnost
Nejhorší je, že mu stejně většinou pomůžu. Když odmítnu hlídání, mám pocit, že trestám svoje vnoučata. Když mu nepůjčím, bojím se, že se dostane do potíží. A někde vzadu mám i strach, že pokud přestanu být užitečná, nebude mít důvod se ozývat vůbec. To si nerada přiznávám. Jednou jsem mu řekla, že bych byla ráda, kdyby se někdy ozval i bez prosby, a on odpověděl, že přece ví, že ho mám ráda a že jsme rodina.
Možná si vůbec neuvědomuje, jak to na mě působí. Já už ale nechci měřit náš vztah podle toho, kolikrát jsem něco zařídila. Jen nevím, jestli začít říkat ne, nebo tím zničím i to málo kontaktu, který mezi námi zůstává. Má Marcelka začít pomoc odmítat, i když se bojí, že bez ní se její syn bude ozývat ještě méně?
Ke komentáři k situaci paní Marcelky nás inspiruje psycholog Joshua Coleman
Dobrý den, Marcelko,
nemusíte začít odmítat každou prosbu jen proto, abyste synovi něco dokázala. Má ale smysl přestat automaticky říkat ano ve chvíli, kdy pomoc poskytujete hlavně z nepříjemného strachu, že bez ní o synův zájem přijdete. Hlídání, půjčka nebo zařizování by měly zůstat něčím, co dáváte dobrovolně, ne cenou za kontakt s vlastním dítětem.
Zkuste proto u každé další žádosti rozhodovat podle toho, zda opravdu chcete a můžete pomoci, a ne podle pocitu viny. Zároveň můžete se svým synem mluvit přímo o tom, co vám chybí: ne větší vděčnost za hlídání, ale obyčejný telefonát, oběd nebo návštěva, při které po vás nic nepotřebuje. Je možné, že si na vaši dostupnost zvykl natolik, že vůbec nevnímá, jak jednostranně vztah z vaší strany začíná působit.
Nejtěžší je přijmout, že žádným množstvím pomoci si nemůžete zajistit blízkost, pokud ji druhý sám aktivně nevytváří. Když někdy řeknete ne, neznamená to, že trestáte svého syna nebo vnoučata; jen dáváte najevo, že také máte vlastní čas, potřeby a hranice. A pokud by se ukázalo, že synův kontakt skutečně stojí hlavně na tom, co pro něj můžete udělat, je to bolestivá informace, ale zároveň důležitější než udržovat vztah tím, že budete ze strachu stále k dispozici.