„Nechci být babička na zavolání. Dcera mi vyčítá, že jí nechci hlídat děti,“ říká Hilda

Hilda (63) odešla nedávno do důchodu a těšila se, že bude mít konečně více času na cestování, přátele a vlastní zájmy. Její dcera ale počítala s tím, že babička začne několikrát týdně hlídat vnoučata. Hilda zjišťuje, že jejich představy o jejím důchodu se výrazně liší.

Nechci být babička na zavolání

Na vnoučata jsem se těšila a mám je opravdu ráda. Když dcera potřebovala pomoc, často jsem je pohlídala, vyzvedla ze školky nebo s nimi strávila odpoledne. Jenže po mém odchodu do důchodu jako by se automaticky předpokládalo, že teď mám času nekonečně. Moje dcera začala počítat s tím, že budu hlídat několik dní v týdnu a že si podle toho může plánovat práci i další povinnosti.

Když jsem jí řekla, že bych chtěla část týdne nechat pro sebe, byla překvapená. Přitom jsem se na důchod těšila právě proto, že už nebudu muset každý den někam spěchat. Chci jezdit na výlety, vídat se s kamarádkami a občas odjet na několik dní pryč. Nechci zase žít podle rozvrhu školky, kroužků a nemocí, jako když byly moje děti malé.

Jiné babičky hlídají

Dcera mi řekla, že čekala větší podporu a že jiné babičky prý hlídají mnohem častěji. Dokonce se mě zeptala, proč jsem se tak těšila na svá vnoučata, když s nimi teď nechci být. To mě zabolelo, protože odmítat pravidelné hlídání přece neznamená, že je nemiluju. Ráda si je vezmu na víkend nebo pomůžu, když nastane nějaká mimořádná situace. Nechci ale, aby ze mě byla automatická součást jejich týdenního provozu.

Celý dospělý život jsem pracovala, starala se o rodinu a často dávala svoje potřeby stranou. Teď mám poprvé pocit, že si můžu čas organizovat podle sebe, a nechci se za to omlouvat. Zároveň ale nechci dceru nechat ve štychu. Jen nevím, proč se ode mě očekává, že moje volno vlastně patří celé rodině. Kolik pravidelné pomoci mohou dospělé děti od prarodičů očekávat a kdy už má babička právo říct, že svůj čas chce využívat jinak?

Mohlo by se vám líbit

„Dcera mi zakázala dávat fotky vnoučat na internet, připadám si, jako bych už ani nebyla jejich babička,“ svěřuje se Jitka

Ke komentáři na situaci paní Hildy nás inspiruje profesorka sociologie Vanessa May

Milá Hildo,

to, že jste se na vaše vnoučata těšila a ráda s nimi trávíte čas, ještě neznamená, že jste se zároveň zavázala k pravidelnému hlídání několikrát týdně. Důchod není prázdný kalendář, který automaticky patří dětem a vnoučatům. Je pochopitelné, že po letech práce a péče o rodinu chcete konečně část svého času využívat podle sebe.

Neexistuje žádné správné množství hlídání, které by měla babička poskytovat. Mnohem důležitější je domluvit se na tom, co zvládnete a co skutečně chcete nabídnout – třeba občasný víkend, pomoc v mimořádné situaci nebo jeden předem domluvený den, pokud vám to vyhovuje. Vaše dcera může být zklamaná, že si představovala větší podporu, ale její pracovní a rodinný provoz by neměl stát na pomoci, se kterou jste sama nikdy nesouhlasila.

Mohlo by se vám líbit

„Syn mi řekl, že už nesmím hlídat vnoučata sama,“ říká Jiřina. Přišla tak o svou nejmilejší roli i zábavu

Odmítnout pravidelnou pečovatelskou roli není odmítnutím vnoučat ani důkazem menší lásky. Naopak může být zdravější zachovat si s nimi vztah, na který se těšíte, než postupně začít společný čas vnímat jako další povinnost. Máte právo cestovat, vídat přátele, nic neplánovat i prostě odpočívat, aniž byste svůj volný čas musela obhajovat. Přeji vám, aby se vám s dcerou podařilo najít takovou míru pomoci, která jí skutečně uleví, ale vás znovu nepřipraví o vlastní život.

Je odmítnutí pravidelného hlídání skutečně sobectví, nebo legitimní hranice? A jak může Hilda dceři pomoct, aniž by se vzdala života, který si po odchodu do důchodu naplánovala? Přečtěte si také příběh Blanky, která se s manželem umí pohádat kvůli teplotě v místnosti, každý potřebuje něco jiného.

Zdroj: theguadian.com, příběh poslala Hilda Ž.