“Nesnáším Silvestra, nejraději bych ten den úplně vymazala,” nechápe poslední den v roce Alena

Paní Alena (46) je jednou z těch, kdo Silvestr přímo nesnáší. Zatímco ostatní slaví, ona jen čeká, až to celé skončí. Rok co rok. Nevidí v tom nic speciálního, nemá pocit, že by to byl den, kterým se všechno změní. Prostě nesnáší Silvestr a mnoho jejich přátel to nechápe.

Nesnáším Silvestra, nejraději bych ten den úplně vymazala

Silvestr je pro mě nejhorší den v roce. Ne den smutku, ne den bolesti, ale den, který mi připadá prázdný, hlučný a absolutně zbytečný. Kdybych mohla, normálně bych ho z kalendáře vyškrtla. Jedním tahem. Bez lítosti. Už týdny předem to začíná. V obchodech potkávám lidi s přeplněnými vozíky – hromady jídla, alkoholu, chipsy, láhve všeho druhu. Všichni se tváří, jako by šli na poslední hostinu před koncem světa. Mně je z toho úzko.

Nevidím radost, vidím přejídání, opíjení a křečovitou snahu „si to užít“, protože se to prý má. Nerozumím tomu. Nechápu, proč se musí poslední den v roce zapít do bezvědomí, proč se lidé mění v hlučné karikatury sebe sama. Proč je v pořádku být protivný, opilý, agresivní jen proto, že je Silvestr.

Vadí mi hluk, rachejtle, petardy, křik. Vadí mi, že se očekává, že budu slavit, i když se mi vůbec nechce. Když slyším věty typu „Tak co, jak budeš slavit?“ nebo „Kam jdeš na Silvestra?“, mám chuť utéct. Nikam nejdu. Nechci jít. Nechci nic plánovat, nechci odpočítávat minuty do půlnoci, nechci si dávat předsevzetí, o kterých všichni víme, že vydrží maximálně týden.

Den jako každý jiný

Nejraději bych ten den strávila jako každý jiný. Doma, v klidu, s knížkou nebo filmem. Bez hluku, bez alkoholu, bez povinné euforie. Jenže společnost mi neustále dává najevo, že je to špatně. Že jsem divná, když nechci slavit. Že bych si to „měla užít“. Jenže jak si užít něco, co ve mně vyvolává spíš odpor než radost? Tak ten den prostě přežívám. Zatáhnu žaluzie, pustím si něco do sluchátek a čekám. Až bude po půlnoci, protože pak se všichni zblázní, křičí, pouští rachejtle a já nemůžu spát. Čekám. Až ohňostroje dohoří. Až se lidé vyspí z kocoviny. Až bude konečně 1. leden – obyčejný den, který mi nevnucuje, jak se mám cítit. Možná jsem cynická. Možná jsem jen unavená. Ale vím jedno jistě: Silvestr není pro každého. A já už nechci předstírat, že ano.

K situaci paní Aleny se vyjadřuje poradkyně a studentka psychologie Marie Stránská

Paní Aleno,

z toho, co popisujete, je velmi patrné, že váš odpor k Silvestru není známkou cynismu, ale spíš citlivosti a vnitřní poctivosti. Vaše tělo i psychika jasně reagují na přetlak, hluk, nucenou euforii, sociální očekávání, že „se má slavit“. Pro mnoho lidí je konec roku symbolický, ale pro jiné je to jen další den, na který je naloženo příliš mnoho významů, povinností a hluku. A je naprosto v pořádku, že se s tímto kolektivním rituálem neztotožňujete. Není vaší povinností cítit radost jen proto, že to kalendář a okolí vyžadují.

Doporučila bych vám přestat se vnitřně obhajovat a začít své prožívání brát jako legitimní volbu. Místo „musím to přežít“ zkuste Silvestr přerámovat jako den vědomého klidu a vytvořit si z něj ochranný rituál: dobré jídlo, knihu, film, tlumené světlo, sluchátka, případně krátkou procházku dřív, než začne hluk. Když vás lidé tlačí otázkami, pomůže jednoduchá, klidná odpověď bez vysvětlování: „Budu doma a je mi tak dobře.“ Čím méně se omlouváte, tím méně prostoru dáváte okolí hodnotit vaše rozhodnutí.

Pokud vás ale Silvestr nevyčerpává jen smyslově, ale i existenciálně – pocitem prázdna, zbytečnosti nebo podrážděnosti – může být užitečné se k tomu vrátit i jindy během roku a ptát se, co přesně ve vás ten den zesiluje. Někdy totiž nejde o ohňostroje, ale o únavu z očekávání, že „bychom měli něco cítit“. A vy už víte, že autenticita je pro vás cennější než povinná radost. To není slabost, to je velmi zdravý kompas.

Má paní Alena právo prožít si Silvestra přesně tak, jak sama chce? Nebo se má podvolit tlaku všech okolo a slavit, i když to nesnáší? Přečtěte si také příběh paní Petry, která má problémy se svou dcerou.