44 Kč
Kladenské haldy uhelného prachu v sobě skrývaly drahokam, který měl víc vybroušených hran než průměrný šperk z pařížské výlohy. Spisovatelka Marie Majerová, rozená Bartošová, se rozhodla, že osud chudé holky z periferie prostě přepíše vlastní krví, potem a pořádnou dávkou drzosti.
Narodila se sice do prachu kladenských hutí, ale ambice jí nechyběly už od útlého dětství. Jako dospívající holka drhla podlahy v Budapešti, kde místo pokory načerpala pořádnou dávku zdravé naštvanosti. Tenhle vztek pak přetavila v inkoust, který pálil víc než čerstvé chilli.
Začínala jako anonymní pomocnice v domácnosti. Po nocích potají sepisovala své první literární pokusy plné upřímného vzdoru. Zatímco ostatní služebné snily o bohatém ženichovi, Marie měla v hlavě úplně jiné plány, které zahrnovaly dobytí literárního světa. Její drzé mládí bylo protkané touhou dokázat všem těm nafoukaným pánům, že i dcera uzenáře může mít sakra ostré pero a jasný názor.
Když potkala typografa Josefa Stivína, rozhodně neplánovala žádnou idylku u plotny s kupou dětí a souhlasem. Tahle dvojka si totiž naordinovala moderní vztah založený na svobodě, který by zamotal hlavu i dnešním terapeutům. Marie se netajila tím, že ji přitahují i jiní muži, a klidně si užívala románky s bohémy, zatímco její oficiální partner o všem věděl a musel se s tím prostě nějak smířit.
Role obětavé maminky v zástěře jí byla těsná jako boty o dvě čísla menší, takže syna Pravoslava raději odsunula na vedlejší kolej. Malý kluk trávil většinu času u prarodičů na Kladně, zatímco jeho ambiciózní matka obrážela kavárny a budovala si zářnou kariéru v Praze. Marie sice o právech dětí a žen horlivě psala, ale v reálném životě dávala přednost vlastní svobodě a cestování před utíráním upatlaných nosů.
Když jí vyšel román Panenství, neváhala ani vteřinu a za utržené peníze si okamžitě koupila jízdenku do tehdejšího centra světa. V Paříži sice formálně navštěvovala přednášky na slavné Sorbonně, ale víc času pravděpodobně trávila v zakouřených podnicích na Montmartru. Nasávala tam atmosféru velkého světa, učila se jazyky a přátelila se s umělci, o kterých si její čeští kolegové mohli nechat v té době jen zdát.
Po válce se z někdejší anarchistky stala nedotknutelná ikona režimu, která si potrpěla na luxusní klobouky a drahé doplňky. Zatímco v knihách oslavovala upocené havíře a jejich bídu, sama se nechala vozit šoférem v naleštěné černé limuzíně. Tahle komunistická aristokratka bydlela v honosné vile v Dejvicích a její revoluční nadšení se velmi pohodlně snoubilo s láskou k elitářskému životnímu stylu a k vybrané módě.
Její nejslavnější dílo o kladenských hornících patří ke klenotům literatury. Marie ho ale později neváhala brutálně ořezat podle aktuálních zadání. Aby kniha ladila s novou ideologií, vymazala z ní všechno, co by mohlo tehdejším mocným vadit. Umělecká integrita musela ustoupit politickému prospěchu. To jí sice vyneslo titul národní umělkyně, ale zároveň to trochu pošramotilo její literární pověst u kritičtějších čtenářů té doby.
I v pokročilém věku v sobě nezapřela ženu, která uměla ocenit mužskou krásu. Svědčí o tom její nostalgické vzpomínky na Vladimira Majakovského. Majerová se nestyděla přiznat, že ji na sovětském velikánovi mnohem víc než jeho verše zajímala jeho urostlá postava a fyzické kouzlo. Tahle historka jen dokresluje portrét dámy, která se sice tvářila jako upjatá soudružka, ale uvnitř zůstala navždy tou dravou a vášnivou holkou.
Jedna střela ji měla umlčet, místo toho z ní udělala symbol boje za vzdělání dívek po celém světě. Přečtěte si její příběh.
