Mary Anning, dívka z chudé rodiny zasvětila svůj život odkrývání pozůstatků pravěkého světa na nebezpečných útesech Jurského pobřeží. Přestože její nálezy položily základy moderní paleontologie, za svého života se uznání nedočkala.
Mary Anning se narodila v květnu roku 1799 v přímořském městečku Lyme Regis na jižním pobřeží Velké Británie. Oblast je dnes celosvětově známá jako Jurské pobřeží a na tamních křídových útesech se dodnes dají najít mořské fosilie. Rodina patřila k náboženským disidentům a potýkala se s velkou chudobou. Ze sourozenců přežili dětství pouze Mary a její starší bratr Joseph. A to ještě zázrakem, ve věku patnácti měsíců přežila přímý úder blesku, který usmrtil její chůvu i další dvě ženy.
Mary Anning: Kosti tahala z útesů holýma rukama
Otec Richard, který se původně živil jako truhlář, si přivydělával prodejem zkamenělin nalezených na pláži. Už jako malá dívka chodila Mary s otcem na mořské pobřeží a pomáhala mu hledat, vykopávat a čistit kamenné pozůstatky dávných tvorů, kterým místní obyvatelé říkali hadí kameny, ďáblovy prsty nebo zkamenělé bobule.
Formální vzdělání tehdejší dívky z chudých poměrů v podstatě neměly, avšak Mary se naučila číst a sama se věnovala studiu geologie, paleontologie i anatomie. Půjčovala si odborné knihy a články, které si následně opisovala a překreslovala, aby měla vlastní studijní materiály.
V roce 1810 otec zemřel na tuberkulózu a následky dřívějších zranění z práce na nebezpečných útesech. Rodina zůstala v hlubokých dluzích a matka Molly, která sama aktivně sbírala a prodávala fosilie, musela spoléhat na výdělky svých dětí. Bratr Joseph nastoupil do učení na čalouníka a Mary převzala hlavní odpovědnost za obstarávání peněz prodejem nálezů. Obchod s kuriozitami vzkvétal zejména během napoleonských válek, kdy britští turisté hromadně mířili na rekreaci do přímořských letovisek.
Na podzim roku 1811 narazil Joseph na podivnou zkamenělou lebku vykukující z křídového útesu. O rok později, v listopadu 1812, se tehdy dvanáctiletá Mary pustila do náročného vykopávání zhruba pětimetrové kostry. Pracovala několik měsíců a odkrytý skelet v městečku okamžitě vyvolal obrovské pozdvižení. Obyvatelé domnělé monstrum považovali za krokodýla nebo cizokrajného tvora. V té době se o vyhynulých druzích moc nevědělo.
Neznámý exemplář se stal předmětem vědeckých zkoumání. Kolem roku 1820 se mělo za to, že je to vyhynulý mořský plaz. Pojmenován byl Ichthyosaurus neboli „ryboještěr“, ačkoliv vědci později zjistili, že nešlo o rybu ani ještěra, nýbrž o mořského plaza žijícího před zhruba dvěma stovkami milionů let. Sice to nebyl první objev ichthyosaura, ale jako první exemplář se dočkal vědeckého popisu a zařazení do odborné literatury. Rodina pak prodala kostru místnímu šlechtici za 23 liber, což tehdy pomohlo pokrýt nejnutnější dluhy.
Plesiosaurus, ptakoještěři a další převratné nálezy
Mary v objevování nepolevovala. V prosinci 1823 objevila kompletní kostru plesiosaura, jehož jméno v překladu znamená „blízký ještěr“. Malá hlava na nezvykle dlouhém krku připomínajícím hada propleteného skrze želví krunýř okamžitě vzbudila rozruch, ale také obvinění, že se jedná o důmyslný podvrh nebo slepenec z více zvířat. Francouzský přírodovědec Georges Cuvier zpočátku nález zpochybnil, než mu vědci poslali podrobnější nákresy, které pravost potvrdily.
V prosinci 1828 narazila na kosti s dlouhým ocasem a křídly, které představovaly první pozůstatky ptakoještěra druhu Dimorphodon nalezené mimo německé území. Šlo o prvního doloženého zástupce létajících plazů. Kromě samotných koster se Mary zasloužila o nalezení zkamenělého trusu. Všimla si, že uvnitř těchto kamenů se nacházejí zbytky rybích šupin a zubů, což vědcům umožnilo lépe pochopit potravní řetězec těchto pravěkých tvorů. Své znalosti anatomie si navíc rozšiřovala pitváním žijících mořských živočichů, jako byli rejnoci či sépie. U sépií například objevila zachovalý inkoustový váček a zjistila, že ztuhnutý inkoust lze po namočení použít k malování stejným způsobem, jakým to dělali umělci s inkoustem z fosilních hlavonožců.
Navzdory tomu, že její odborné znalosti anatomie a geologie obdivovali i přední profesoři, a vědci z londýnských institucí od Mary pravidelně kupovali nálezy, které následně sami čistili, připravovali a popisovali ve svých studiích, její jméno v publikacích téměř nikdy neuváděli. Geologická společnost v Londýně navíc ženám odpírala členství, a tak to zůstalo až do začátku 20. století.
Obchod s fosiliemi navíc nebyl stabilním zdrojem obživy. Mary občas utržila za výjimečný nález slušnou částku, jindy však trpěla hlubokou nouzí vinou slabé poptávky nebo špatných investic, při nichž přišla o celoživotní úspory. V nejtěžších chvílích jí pomáhali přátelé z řad vědců a mecenášů.
Mary Anning zemřela na rakovinu prsu v březnu 1847 ve věku nedožitých 48 let. Ačkoliv za svého života se nedočkala uznání, její sběratelská činnost a hluboké porozumění zkamenělinám přispěly k poznatkům, které později využil i Charles Darwin při formulování evoluční teorie.
Dnes je Jurské pobřeží zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO a vědecké instituce v čele s Britským přírodovědným muzeem označují Mary za jednoho z nejvýznamnějších lovců fosilií v historii. Odkaz chudé dívky připomínají muzejní expozice vystavující její slavné nálezy, pamětní mince, poštovní známky i socha odhalená v roce 2022 v jejím rodném městě.