Barbora Markéta Eliášová: Z chudého sirotka první Češkou, která sama procestovala svět a přežila ničivé zemětřesení v Tokiu

Dnes sice osamocené influencerky cestují po světě úplně běžně a s chytrým telefonem v ruce, jenže Barbora Markéta Eliášová tohle všechno zvládla v době, kdy společnost od žen očekávala spíše to, že budou vzornými manželkami a matkami, nikoliv že budou s lodním lístkem v kapse křižovat oceány.

Barbora Markéta Eliášová

Narodila se 2. listopadu 1874 v moravských Jiříkovicích a osud se s ní zpočátku vůbec nemazlil. Už ve čtyřech letech se z ní stal sirotek a její výchovu musela ze svých prostředků financovat obec. Byla to doba, kdy děti s podobným osudem končily většinou u těžké fyzické práce bez vyhlídek na jakýkoliv společenský postup. Místní učitel Jan Hudeček si ale všiml, že dívka je neobyčejně bystrá a začal jí půjčovat knihy. Možná právě tady se zrodila její pozdější vášeň pro objevování všeho neznámého.

Mohlo by se vám líbit

Sophie Blanchard: Bála se kočárů, v oblacích ale odpalovala ohňostroje. Šílený osud první aeronautky světa, které fandil i Napoleon

Ve čtrnácti letech se jí ujala bezdětná rodina v Brně, u které se naučila německy. Když pak o něco později nastoupila jako služebná u jedné německé herečky, dostala se s ní až do Vídně. Běžná holka z vesnice by se asi spokojila s tím, že má střechu nad hlavou a stálou práci. Barbora ale po večerech hltala literaturu z bohaté knihovny své zaměstnavatelky a zapsala se do kurzů francouzštiny a angličtiny. Znalosti cizích řečí nakonec dotáhla do takové úrovně, že po přesunu do Prahy úspěšně složila státní zkoušky z angličtiny. Tím získala oficiální oprávnění vyučovat na učitelských ústavech a vyšších dívčích školách, což byl na tehdejší dobu obrovský kariérní skok.

Osudové setkání

V Praze se její cesty protnuly s univerzitním profesorem Václavem Emanuelem Mourkem a jeho anglickou manželkou. Ti v mladé učitelce vycítili obrovský potenciál a stali se v podstatě jejími mecenáši. Dokonce jí poskytli finanční půjčku na první velkou cestu do zahraničí. Záměr byl jasný, Barbora si potřebovala vylepšit anglickou konverzaci přímo u zdroje. Vyrazila tedy do Anglie, cestou prozkoumala Paříž a nevynechala ani Švýcarsko nebo německá města. Po návratu v roce 1904 začala naplno a úspěšně vyučovat v Ženském výrobním spolku Elišky Krásnohorské. Vše se zdálo být na nejlepší cestě k zajištěnému životu. Jenže pak přišel rok 1911 a s ním obrovská osobní tragédie. Během krátké doby zemřel na otravu krve nejen profesor Mourek, ale především její snoubenec. Obrovský žal a pocit naprosté ztráty ji dohnaly k naprosto radikálnímu rozhodnutí. Vzala si v práci rok neplaceného volna, sbalila veškeré své úspory a vydala se na cestu do Japonska.

Mohlo by se vám líbit

Tajemství Kateřiny Veliké: Jak se chudá princezna zbavila manžela a ovládla největší říši světa

První Češka, která naplno propadla kouzlu japonských tradic

Zorganizovat takovou cestu před první světovou válkou byla extrémně náročná. Barbora Eliášová nejprve překonala vlakem celé Rusko, aby se následně parníkem z Vladivostoku dostala na ostrov Honšú. Její první kroky směřovaly za rodinou profesora Lawrence na Tokijské univerzitě, na kterou měla kontakt právě od rodiny Mourkových.

Do odlišné asijské mentality pronikla s naprostou přirozeností. Fascinovala ji každodennost ostrovní říše. Dokonce se traduje, že se jako vůbec první Evropanka začala systematicky věnovat studiu ikebany, tedy tradičnímu a vysoce sofistikovanému japonskému umění aranžování květin. Zajímala se o složité čajové obřady, pěstování bonsají i lokální techniky barvení tkanin. Osvojila si nošení kimona, běžně jedla hůlkami a postupně se naučila poměrně plynule japonsky. Zajímavé je, že když se později vracela zpět do Evropy přes Spojené státy, její nezvyklé chování vyvolaly u amerických úřadů podezření a musela dokonce čelit obvinění ze špionáže ve prospěch Japonska. Domů ale dorazila v pořádku a hned roku 1915 vydala na vlastní náklady svůj první cestopis Rok života mezi Japonci a kolem zeměkoule.

Mohlo by se vám líbit

Jeanne Barretová se převlékla za muže a jako první žena obeplula svět. Tajemství botaničky, která pro vědu riskovala život

O krok blíž smrti během ničivého zemětřesení v Tokiu

Japonsko se pro ni stalo osudovou láskou, kam se pravidelně vracela. V roce 1920, už jako etablovaná a zcestovalá žena, dokonce přijala místo na nově budované československé ambasádě v Tokiu. Místním obyvatelům tehdy aktivně přednášela o nově vzniklé Masarykově republice a přispívala do japonských novin. Největší zkouška její psychické i fyzické odolnosti ale přišla o tři roky později, v září 1923. Tehdy se vydala na svou další asijskou výpravu, během které ji postihlo zemětřesení v regionu Kantó. Tato gigantická přírodní katastrofa, která srovnala se zemí velkou část Tokia a Jokohamy, stála život více než 150 tisíc lidí a způsobila obrovské požáry. Sama Barbora Eliášová během otřesů přišla doslova o všechno, co měla u sebe. Měla ale obrovské štěstí v neštěstí, vyvázla živá. Svou strastiplnou cestu z trosek a následný návrat do tehdejšího Československa později velmi sugestivně a detailně sepsala v knize V Japonsku v dobách dobrých i zlých.

Osamělý konec, zapomenutý odkaz a růžové sakury v Roztokách

Eliášová zvládla procestovat všechny kontinenty naší planety a své zkušenosti postupně přetavovala převážně do literární činnosti. Vydala knihy jako Rok na jižní polokouli nebo autobiografický román Na vlnách osudu. Pokud zrovna neseděla u psacího stolu, jezdila napříč republikou a fascinovala posluchače svými přednáškami v rozhlase i v přeplněných sálech. Během třicátých let našla uplatnění jako zkušená překladatelka na ministerstvu zahraničních věcí, kde zúročila svůj obrovský jazykový přehled, a za druhé světové války se aktivně zapojila do protifašistického odboje.

Mohlo by se vám líbit

Jeanne de Clisson: Z milující matky a vážené šlechtičny se stala nejděsivější pirátka La Manche

Koupila si malý dům v Roztokách u Prahy, kde jako trvalou připomínku své milované Asie nechala na nedalekém náměstí vysadit růžové japonské sakury. Závěr života této mimořádně silné a inspirativní ženy ale bohužel postrádá happy end. Její tělo nakonec zradily potíže s klouby a poslední roky strávila odkázaná na invalidní vozík. Zemřela koncem dubna roku 1957. Odešla v podstatě v chudobě a naprostém osamění, bez blízkých příbuzných, kteří by její neuvěřitelný odkaz uchovali naživu.

Veškerou svou cennou pozůstalost včetně exotických artefaktů odkázala pražskému Náprstkovu muzeu. Dnes její neuvěřitelnou vůli nepoddat se okolnostem a žít život podle vlastních představ připomíná hrob na pražských Olšanech, několik pamětních desek a od roku 2009 také speciální sběratelská poštovní známka. Ta Barboru Markétu Eliášovou vyobrazuje přesně tak, jak se pravděpodobně cítila nejlépe, v tradičním japonském kimonu, s majestátní horou Fudži v zádech.

Rozsekaná mačetou ve vlastní posteli: Šokující příběh Dian Fossey, která zachránila horské gorily, ale sama zaplatila životem

Galerie: Barbora Markéta Eliášová: Z chudého sirotka první Češkou, která sama procestovala svět a přežila ničivé zemětřesení v Tokiu

2 fotky 3 fotky