Je pátek odpoledne, zvonek drnčí a ve dveřích stojí on. V ruce svírá pugét, který vypadá, že ho cestou zachránil před nenechavou kozou, nebo v lepším případě vybral tu největší kytici, co měli na benzínce. Vy se usmějete, dáte ji do vázy a... začnete přemýšlet. Proč proboha žluté růže a co ta lilie uprostřed? Chce mi snad něco naznačit? Pojďme rozklíčovat, jestli vám říká „miluji tě“, nebo „promiň, udělal jsem hloupost“.
Možná vám to připadá jako přežitek z dob, kdy se nosily krinolíny a pohled na odhalený kotník způsobil skandál, ale floriografie, tedy jazyk květin, má svůj význam i v době Tinderu. Zatímco dnes si posíláme emoji lilie a broskve, naši předkové měli mnohem voňavější způsob komunikace. Tento emocionální kód sice zpopularizovala upjatá viktoriánská Anglie, ale jeho kořeny sahají až do harémů v Konstantinopoli sedmnáctého století. Tehdy nebylo společensky přípustné vybalit své city naplno, a tak za milence promlouvaly okvětní lístky. Dnes už sice muži většinou nerozlišují mezi pivoňkou a pryskyřníkem, ale symbolika v květinách zůstává vepsaná.
Historie květomluvy je mnohem pikantnější než jen význam barev. Ve viktoriánské době se předávaly takzvané tussie-mussies, malé kytičky v krajkovém držáku. Když mladík předal dívce kytici, čekal už jen na verdikt, který závisel čistě na jejích gestech. Byla to taková dobová seznamka bez internetu. Pokud dáma chytila kytici pravou rukou, znamenalo to jasné „ano“. Levá ruka znamenala odmítnutí. Ještě důležitější bylo, kam si kytici přiložila. Pokud ji tiskla k srdci, city byly opětovány. Jestliže ji ale nechala viset v ruce směrem dolů, vzkaz byl jasný: nemám zájem.
Dnes už většina mužů nakupuje květiny spíše intuitivně. Líbí se jim barva, tvar, nebo prostě berou to, co je zrovna po ruce. Přesto, když příště dostanete kytici, zkuste se na ni podívat jinýma očima. Možná je barevná kombinace a výběr květin náhodný, ale možná se trefil do staletími prověřené tajné řeči a nevědomky vám říká něco, co se bál vyslovit nahlas. Otestujte se, jak moc rozumíte řeči květin.
