Kvíz: Znáte houby? Houbařská sezona se blíží. Nezaměňte jedovaté a jedlé houby, které vypadají stejně

Houbaření je zvláštní druh vášně, něco mezi národním sportem, sběratelskou posedlostí a formou aktivní meditace. Jen o začnou růst, hned nám brzké ranní vstávání vadí o něco méně, a už se nemůžeme dočkat, až se nadýcháme lesní vůně vlhké země a tlejícího listí. Opatrně pak našlapujeme po mechu, s očima upřenýma k zemi v naději, že právě za tímhle kořenem, pod touhle větvičkou, bude čekat on: hřib s kaštanovým kloboukem a pevnou nohou.

Jsme houbařským národem

Asi každý Čech vyrazí na houby alespoň jednou ročně a domů si odnese alespoň pár kousků na smaženici. Taková aktivita nemá ve světě obdoby. Co nás ale na houbaření tak fascinuje? Houbaření je zážitek. Je to únik od každodenního shonu, dokonalé „vyčištění hlavy“, kdy jediná starost je dívat se pod nohy. Je v něm kus dobrodružství a adrenalinu, protože nikdy nevíte, co najdete. Svou roli hraje i tak trochu soutěživost, předháníme se s kolegy z práce, se sousedem, a hlavně chceme trhnout i nějaký ten osobní rekord. A v neposlední řadě je to prostě radost z úlovku, z toho, že si něco najdete a přinesete domů. Vlastnoručně nalezené houby chutnají zkrátka jedinečně.

Mohlo by se vám líbit

Kvíz: Rozeznáte buk a dub a poznáte podle listů javor? Otázky nejen pro milovníky přírody

Mnozí cizinci nás nechápou

Houbaření je hluboce zakořeněno především ve slovanských národech. Společně s námi sdílejí tuto vášeň Slováci, Poláci nebo Rusové. Ale zkuste se o sběru hub bavit třeba v Anglii. Tam většinu lesních hub považují za nebezpečné a raději se spoléhají na uměle pěstované žampiony. Podobně jsou na tom v Německu či Rakousku, kde sice lesy také plodí, ale místní dají přednost těm z obchodu.

Tuto tradici u nás pomohli ukotvit a zpopularizovat velcí muži české mykologie. Jména jako František Smotlacha nebo Albert Pilát by měl znát každý, kdo si rád pochutná na hříbkách. Právě oni povýšili lidovou zálibu na vědeckou disciplínu, pořádali první výstavy, vydávali časopisy a hlavně, díky nim a ilustrátorům jako Otto Ušák vznikly atlasy, které se staly biblí pro celé generace houbařů. Naučili národ, že houby nejsou jen maso chudých, ale fascinující organismy plné tajemství.

Mohlo by se vám líbit

Pěstujete si doma „houbu“? Jak bezpečně vyrobit domácí kombuchu a neotrávit se plísní

Není houba jako houba

Věděli jste například, že v našich lesích můžete narazit až na čtyřkilogramového giganta v podobě pýchavky obrovské? Nebo že některé druhy hub ve tmě světélkují díky bioluminiscenci? Mykologové dokonce tvrdí, že houby rostou intenzivněji za úplňku a největší boom nastává zhruba deset dní po vydatném dešti. A to nemluvíme o tom, že houby jsou nejen chutné, ale i zdravé, mají nízkou energetickou hodnotu, podporují imunitu a některé mají dokonce protirakovinné účinky. Les je zkrátka štědrý, ale umí být i zrádný. Každý rok plní statistiky případy otrav, a to často zbytečně, kvůli nepozornosti, neznalosti nebo přílišné sebedůvěře. Staré houbařské moudro praví, že každá houba je jedlá, některá ale jen jednou. A právě proto je důležité znát nejen ty jedlé, ale především jejich nebezpečné dvojníky.

Kvíz: Poznáte lesní zvířata podle fotky? Jedno z nich je mistrem v hrabání, jiná nemají domov

Baví vás naše kvízy? U přírody ještě chvíli zůstaneme. Rozeznáte buk a dub a poznáte podle listů javor? Otázky nejen pro milovníky přírody