Druhá první dáma Československa: Hana Benešová se po válce stala miláčkem národa, komunisty byla tiše trpěna

Narodila se 16. července 1885 jako Anna Vlčková v Domažlicích do rodiny úředníka. V mládí odešla do Paříže studovat jazyky a právě tam v roce 1909 potkala mladého právníka Eduarda Beneše. Společně tam navštěvovali přednášky francouzštiny, historie a literatury na Sorbonně.

Láska, která překonala dobu i vzdálenosti

Po zasnoubení v květnu 1906 si Anna změnila jméno na Hana, protože jméno Anna prý Benešovi připomínalo zklamanou lásku z mládí. Také Beneš si změnil jméno a místo původního Eduard si začal říkat Edvard. Sňatek uzavřeli tři roky po seznámení a od té doby šla se svým mužem věrně po jeho boku, ať už v Paříži během první světové války, při diplomatických jednáních, nebo po návratu do nově vzniklého Československa.

Hana byla Edvardovi oporou ve všech zásadních chvílích, při vyjednávání Versailleské smlouvy, v době jeho působení jako ministra zahraničí i později, když se stal prezidentem. Starala se mu o domácnost a také plnila úlohu jakési sekretářky. Veřejně vystupovala s grácií a diplomacií, přesto nikdy nepůsobila chladně nebo odměřeně. Byla vřelá, ale důstojná, přesně tak, jak si veřejnost představovala ideální první dámu demokratického státu.

První dáma si získala srdce národa

Hana Benešová se v roli první dámy objevila poprvé v roce 1935, kdy její muž vystřídal na Pražském hradě stárnoucího Tomáše Garrigua Masaryka. Vzhledem k tomu, že Masarykovu ženu Charlottu nahradila o čtyři dekády mladší žena se vzděláním ze západní Evropy, s výbornou znalostí francouzštiny, němčiny a angličtiny, působila Hana moderně a reprezentativně. Přesto však nezapomínala na české kořeny a v každém jejím veřejném projevu byla cítit úcta k tradici, lidu i zemi.

Na rozdíl od první první dámy Charlotty Masarykové, která působila spíše introvertně a vůli pozdějším psychickým problémům se stáhla z veřejného života, Hana byla často vidět na dobročinných akcích, organizovala podporu pro chudé, navštěvovala zraněné vojáky a byla aktivní během krizových okamžiků republiky. Dokonale tak plnila představu veřejnosti o první dámě a její osobní přístup a vstřícnost jí zajistily lásku národa, která nepohasla ani v těžkých válečných letech.

Důstojnost v ústraní

S vypuknutím druhé světové války odešel Edvard Beneš do exilu v Londýně. Hana ho samozřejmě následovala. V exilu hrála důležitou roli nejen po jeho boku jako diplomatická partnerka, ale i jako psychická opora. Obětovala vlastní pohodlí, aby pomohla udržet víru v československý stát a jeho budoucnost. Během druhé světové války pracovala pro Mezinárodní červený kříž a po roce 1945 se stala předsedkyní jeho československé pobočky.

Ani v této době však neztrácela kontakt s domovem. Byla symbolem naděje pro české krajany ve světě i pro odbojáře doma. Když se manželé Benešovi po druhé světové válce vrátili do Prahy, byli vítáni s nadšením jako hrdinové. Lidé Hanu Benešovou doslova zbožňovali, vnímali ji jako důstojnou, ale lidskou a skromnou. Málokdo v té době tušil, že se její postavení rychle chýlí ke konci.

Tichý odpor v zemi pod rudou vlajkou

Po únoru 1948, kdy se moci chopili komunisté, byla situace pro manžele Benešovy tragická. Edvard Beneš nechtěl podepsat nové zákony o znárodnění a odevzdání moci KSČ, a proto abdikoval. Krátce nato v září 1948 zemřel na svém venkovském sídle v Sezimově Ústí. Hanu Benešovou to hluboce zasáhlo. Přesto se rozhodla v Československu zůstat. Byla přesvědčená, že odejít by znamenalo zradit památku jejího muže i vše, co společně budovali.

Komunistický režim k ní zaujímal zvláštní postoj, nebyla perzekuována tak jako mnozí jiní představitelé první republiky, ale byla bedlivě sledována a izolována. Její dopisy byly cenzurovány, návštěvy regulovány. Nikdy však veřejně nevystoupila proti režimu, tak totiž zněla dohoda s komunisty. Ti jí ponechali důchod odpovídající platu tehdejšího ministra s příplatky, obývat mohla obrovský byt v centru Prahy a zůstalo jí i auto s řidičem, hospodyně a komorná, všichni placeni státem.

Důkaz úcty veřejnosti

Navzdory těmto omezením žila Hana Benešová celkem uspokojivým společenským životem. Navštěvovala koncerty klasické hudby i výstavy, stýkala se s přáteli svého zesnulého manžela i T. G. Masaryka. Politicky se nijak neangažovala, pouze dvakrát vystoupila s neutrálním proslovem během Pražského jara. Ještě dlouhá léta ji však lidé na ulici či v tramvaji poznávali a na důkaz úcty vstávali.

Hana Benešová zemřela 2. prosince 1974 ve věku devětaosmdesáti let. Komunistický režim jí neumožnil státní pohřeb a o její smrti informoval velmi stručně v novinách až po obyčejném pohřbu ale její památce se dostalo uznání alespoň v lidovém duchu. Mnoho lidí se přišlo poklonit do Sezimova Ústí, kde byla pohřbena po boku svého manžela. Jejich hrob na zahradě vily se stal tichým poutním místem. Vedle vily je dnes Památník dr. Edvarda Beneše pod správou táborského Husitského muzea.

Zajímají vás silné ženy? Přečtěte si, která slovenská herečka se měla stát prezidentkou.