Alžběta Pomořanská, císařovna s nadlidskou silou a největším věnem Evropy

Karel si ji vybral necelý rok poté, co ovdověl potřetí. Sňatek s šestnáctiletou Alžbětou v roce 1363 nebyl ani zdaleka romantickým gestem stárnoucího monarchy, ale geniálním tahem na politické šachovnici. Potřeboval totiž rozbít nebezpečnou koalici sousedů a mladá nevěsta s polskými kořeny mu k tomu posloužila jako dokonalý nástroj.

Podkova jako křupavý preclík

O Alžbětě se nevyprávěly jen legendy o její kráse, ale především o její neuvěřitelné síle, kterou by jí mohl závidět i kdejaký kovář. Kronikáři s údivem zaznamenali, že tato dáma dokázala před zraky šokovaných šlechticů holýma rukama lámat masivní koňské podkovy nebo trhat rytířské pancíře. Císař Karel byl na její fyzické dispozice náležitě hrdý a neváhal své silné manželky využívat jako unikátní atrakci při diplomatických večeřích. Podle Beneše Krabice z Weitmile prý podkovu, kterou nejsilnější dvořané ani neohnuli, Alžběta zlomila s naprostou lehkostí. Její svaly a ráznost byly zkrátka v tehdejší Evropě unikátem, o kterém se mluvilo u každého stolu.

Strategická svatba a malý Václav

Svatba v Krakově byla velkolepá, ale v Praze čekalo na Alžbětu vystřízlivění v podobě Karlova prvorozeného syna Václava. Karel byl natolik prozíravý, že nechal malého Václava korunovat králem o několik dní dříve než svou novou manželku. Chtěl mít totiž jistotu, že případní synové z tohoto nového svazku nebudou mít šanci ohrozit trůn jeho milovaného dědice, což Alžběta pravděpodobně kvitovala s nuceným úsměvem. Přestože byla teprve náctiletou dívkou v cizí zemi, musela se okamžitě vyrovnat s náročnou rolí macechy budoucího krále. Karel touto korunovační rošádou jasně ukázal, že i když svou čtvrtou ženu velmi respektuje, dynastické zájmy a krev předchozí manželky Anny mají v otázce trůnu absolutní prioritu.

Plodná císařovna a italská jízda

Manželství to bylo neuvěřitelně čilé a Alžběta se stala nejplodnější z Karlových manželek, když mu během patnácti let stihla porodit hned šest dětí. Mezi nimi vynikal zejména budoucí syn Zikmund, ale také dcera Anna, která to dotáhla až na anglický trůn. Alžběta navíc získala titul císařovny, když ji papež v Římě korunoval během velkolepé římské jízdy, která trvala téměř dva dlouhé a náročné roky. Tato cesta nebyla žádným rekreačním výletem, ale logisticky náročnou operací, během které Alžběta musela reprezentovat impérium v italských městech. Její doprovod tvořil prakticky celý její dvůr a ona sama v čele tohoto průvodu budila respekt svým majestátním zjevem i vyhlášeným temperamentem.

Pěší túra za zdraví manžela

Když Karel v roce 1371 vážně onemocněl, Alžběta neváhala a vsadila na duchovní kartu spojenou s pořádným fyzickým výkonem. Podnikla tehdy pěší pouť z Karlštejna až do Prahy ke svatému Vítu, aby vyprosila císaři uzdravení. Její oběť a dary chrámu zřejmě zabraly, protože Karel se z nemoci brzy vylízal. Tento hluboký projev oddanosti pak inspiroval generace umělců k vytváření obrazu ideální a milující manželky. Historici se shodují, že mezi Karlem a Alžbětou panoval hluboký soulad a vzájemná úcta, která překračovala rámec běžných politických svazků.

Rodinné drama a macešské vrásky

Život s dospívajícím Václavem nebyl žádný med. Alžběta těžce nesla, že císař okatě upřednostňoval syna z předchozího manželství před jejími vlastními dětmi. Snažila se pro své syny vybojovat co nejlepší pozice. To vedlo k neustálému napětí u dvora. Václav IV. a jeho žena Johana Bavorská nebyli z jejího vlivu zrovna nadšení a konflikty se často řešily útěkem z Prahy do klidnějších věnných měst. Alžběta se sice snažila protlačit Zikmunda na uherský trůn, ale v domácí politice narážela na pevnou stěnu Václavovy neochoty dělit se o moc. Toto rodinné soupeření pak poznamenalo celou atmosféru lucemburského dvora i dlouhá léta po Karlově nevyhnutelném odchodu.

Záhada čelisti a tichý konec

Zajímavostí je, že Alžběta si z dětství nesla památku na drsný úraz čelisti, který jí trochu zkřivil obličej, což ovšem na její působivosti nic neubralo. Po smrti otce vlasti v roce 1378 se životní jízda jednatřicetileté vdovy přesunula do ústraní. Jako vdova to neměla lehké a dožívala ve svém věnném městě Hradci Králové, kde v únoru 1393 zemřela v ústraní, daleko od lesku dvora, který kdysi bavila lámáním železa. S jejími ostatky si historie trochu pohrála, protože při průzkumu hrobek byla její kostra omylem zaměněna s kostrou Václava IV., než se konečně dočkala důstojného klidu po boku svého milovaného manžela.

Víte, že Zita Bourbonsko-Parmská přišla o trůn i domov, ale nikdy se nevzdala svého titulu? Přečtěte si příběh poslední české královny, která většinu života prožila v exilu.