“Vždycky jsem měla nejraději nejstaršího syna. Mé další děti mi to neodpustily a teď mi to vrací," je smutná paní Věra

Paní Věra (66) dnes žije s pocitem viny a samoty. Sama přiznává, že v minulosti více upínala svou lásku a pozornost k nejstaršímu synovi, zatímco dvě mladší děti to vnímaly jinak. Dnes se jí rodina vzdaluje a ona má pocit, že zůstala téměř sama.

Nejstarší syn byl můj oblíbenec

Nikdy jsem si nemyslela, že se to otočí proti mně takhle bolestivě. Měla jsem a stále mám tři děti, ale nejstarší syn mi byl vždycky nejbližší. Byl první, s ním jsem se učila být mámou, měl ke mně jiný vztah a já si to možná sama v sobě nechala přerůst do toho, že jsem ho měla nejradši. Ve škole byl cílevědomý, svědomitý, nosil jedničky, chtěl se odmalička stát doktorem a také se jim stal.

Nemohla jsem být pyšnější. Mladší dvě děti nejsou tolik cílevědomé, dcera pracuje v supermarketu a je rozvedená, syn zase na stavbě. Mladší děti asi cítily, že nejstaršího syna protěžuji, i když jsem si tehdy říkala, že ne. Dnes už vím, že ano. Teď, ve stáří, když bych potřebovala, aby rodina stála při mně, se ke mně dvě děti otočily zády. Nezvedají mi telefony, nejezdí za mnou, nemají zájem. Prý jsem nebyla dobrá matka, tak mě nechtějí ve svém životě.

Teď je to on, kdo na mě kašle

Nejstarší syn se mnou zůstal v kontaktu, pomáhá mi, občas přijde, zařídí věci. Jenže já mám uvnitř hrozný pocit, že to není jen láska. Někdy mám strach, že ho k sobě držím spíš tím, že mu dávám najevo, že ho potřebuju a že bez něj zůstanu úplně sama, že jsem mu vždycky dávala víc a teď je na čase, aby to splatil. A to není fér. Vím to. Jenže ta samota je někdy tak silná, že člověk dělá věci, které by normálně nechtěl. Ráda bych to napravila, ale nevím jak.

Dospělé děti už nevrátíte zpátky do dětství, kde by se to dalo srovnat. Vím, že jsem udělala velké chyby v životě. A omluva ve stáří už asi nestačí na roky, kdy se cítily odstrčené. Sedím doma a přemýšlím, jestli jsem si to celé nezpůsobila sama. A jestli už není pozdě na to něco změnit. Co byste dělali vy na mém místě?

Mohlo by se vám líbit

“V dětství jsem mámě odháněl partnery, teď je na mě závislá a nenechá mě žít,” je zoufalý Robert. Odpovídá psychoterapeutka Dagmar Pechová

Příběhu paní Věry nejlépe odpovídá názor psychologa Paula Nowaka

Paní Věro,

děkuji vám, že jste svůj příběh svěřila s takovou upřímností. To, co popisujete, je hluboká životní bilance vztahů s dětmi, kde se mísí láska, vděčnost, ale i bolest z toho, jak rozdílně vaše děti dnes vnímají své dětství a vaše rodičovství. V jádru se zde potkává dvěma směry prožívaná pravda – vaše vnitřní přesvědčení, že jste jednala v rámci možností a lásky, a jejich zkušenost, ve které zůstalo zranění a pocit nerovnosti.

Z psychologického pohledu je důležité rozlišit dvě roviny: minulost, kterou už nelze změnit, a současnost, ve které lze ještě něco napravovat. Vztahy s dospělými dětmi se často neobnovují přes vysvětlování nebo omluvy, ale spíše přes stabilní, dlouhodobé a nenátlakové chování – respekt k jejich hranicím, přijetí jejich emocí bez obrany a zároveň ochotu nést odpovědnost za to, co bylo. Je přirozené, že nejstarší syn zůstává v roli „mostu“, ale je důležité, aby tento vztah nestál na pocitu dluhu nebo strachu ze ztráty, nýbrž na svobodě. To znamená dovolit i jemu říct „ano“ nebo „ne“ bez emočního tlaku a postupně obnovovat kontakt s ostatními dětmi bez očekávání rychlé změny.

Mohlo by se vám líbit

“Moje matka je zahořklá vůči chlapům a já začínám být stejná,” necítí se dobře Simona. Co s tím, radí psycholog Pavel Pařízek

Je také důležité přijmout, že odcizení dospělých dětí není vždy definitivní trest, ale často dlouhodobý proces, který odráží jejich vlastní zpracování minulosti. Někdy se vztah obnoví, jindy zůstane v omezené podobě – a obě varianty mohou být součástí života. To nejbolestivější na celé situaci je pocit viny, který vás nutí hodnotit celý život jedním soudem, ale realita je složitější a méně jednoznačná. Už samotná vaše schopnost vidět vlastní podíl a přemýšlet o něm ukazuje velkou míru reflexe a lidskosti. Držte se vědomí, že i v pozdní fázi života má smysl budovat vztahy jinak – pomaleji, skromněji, ale opravdově.

Jak má paní Věra napravit chyby, kterých se celou dobu dopouštěla? Je možné, aby ji její děti odpustily a přenesly se přes to? Přečtěte si také příběh paní Lenky, kterou doma dusí neustálá kontrola od manžela v důchodu.

Zdroj: bbc.com, příběh poslala Věra T.