„Šéf mi naznačuje, že jsem na změny už moc stará,“ říká Jana. Přitom jí není ani padesát

Jana (48) svou práci zvládá a ještě donedávna o svých schopnostech příliš nepochybovala. V posledních měsících ale její šéf stále častěji komentuje věk, tempo a potřebu „mladé energie“. Jana začíná mít strach, že nejde jen o nevhodné poznámky.

Šéf mi naznačuje, že jsem na změny už moc stará

Začalo to nenápadně a možná právě proto jsem tomu dlouho nevěnovala pozornost. Když jsme zaváděli nový program, šéf na poradě poznamenal, že „pro mladší ročníky to bude určitě jednodušší“, a podíval se přitom směrem ke mně a další starší kolegyni. Jindy se smál, že firma potřebuje trochu mladé energie a že někteří z nás už mají svoje tempo. Ostatní se většinou zasmějí a pokračuje se dál, takže bych vypadala přecitlivěle, kdybych každou takovou větu řešila. Jenže já svou práci zvládám, termíny dodržuji a s novými systémy problém nemám. Přesto jsem si začala hlídat, jak rychle odpovídám, jak vystupuji na pracovních poradách a jestli náhodou nepůsobím unaveně. Nejhorší je, že jsem o sobě začala pochybovat kvůli něčemu, co mi nikdo nikdy neřekl napřímo.

Jsem asi stará

V poslední době mám navíc pocit, že mě můj šéf méně zapojuje do nových věcí. Když se rozdával zajímavý projekt, dostala ho mladší kolegyně a mně řekl, že pro mě má „stabilnější agendu, kterou dobře znám“. Možná to nic neznamená, ale po všech těch poznámkách už to neumím brát neutrálně. Přemýšlela jsem, že si s ním promluvím, jenže nevím, co přesně bych mu měla vytknout. Na každou jednotlivou situaci může říct, že šlo o vtip nebo že jsem si jeho slova špatně vyložila. Zároveň mám strach, že pokud se ozvu, označí mě za problémovou a moje pozice bude ještě horší.

Poslední týdny chodím do práce s pocitem, že čekám na další poznámku nebo na chvíli, kdy se dozvím, že už se mnou firma do budoucna nepočítá. Mám se proti podobným narážkám ozvat, i když nemám nic konkrétního, čím bych mohla dokázat, že mě šéf kvůli věku skutečně znevýhodňuje?

Mohlo by se vám líbit

„Po odchodu z práce jsem zjistila, že vlastně nemám komu zavolat,“ říká Radka

Ke komentáři na situaci paní Jany nás inspiruje profesor Peter Gahan

Milá Jano,

děkuji za otevřenost, s jakou jste popsala situaci, která je nepříjemná právě svou nejednoznačností. Jedna poznámka by se možná dala přejít jako nevhodný vtip, ale pokud se narážky na věk opakují a zároveň máte pocit, že se vám začínají vzdalovat nové příležitosti, je pochopitelné, že zpozorníte. Zvlášť když jste kvůli tomu začala pochybovat o schopnostech, které vaše skutečné pracovní výsledky nijak nezpochybňují.

Ozvat se podle mě neznamená obvinit svého šéfa z věkové diskriminace, kterou v tuto chvíli sama nedokážete prokázat. Můžete se držet konkrétních situací a práce: zeptat se například, proč jste nebyla vybrána na nový projekt, dát najevo zájem o podobné úkoly do budoucna a při další poznámce klidně říct, že vám spojování pracovních schopností s věkem není příjemné. Zároveň bych si jednotlivé situace a rozhodnutí začala pro sebe zaznamenávat, abyste se nemusela později spoléhat jen na dojem a vlastní paměť.

Mohlo by se vám líbit

„Dcera mi řekla, že nechce žít jako já. Po čtyřiceti letech práce mám pocit, že si neváží toho, co jsem jí chtěl předat,“ svěřuje se Karel

Paní Jano, nemusíte čekat na jednu otevřeně ponižující větu, abyste mohla brát vážně atmosféru, která vás v práci postupně staví do nejistoty. Současně je dobré nenechat obavy předběhnout fakta a dál sledovat, zda se vedle slov skutečně mění i způsob, jakým s vámi firma zachází. První rozhovor nemusí všechno vyřešit, může ale ukázat, zda šéf vaše schopnosti skutečně hodnotí podle práce, nebo vás už předem řadí do určité škatulky. Přeji vám, abyste při tom dokázala stát za vlastními zkušenostmi a nenechala několik poznámek přepsat to, co o své práci reálně víte.

Jak může Jana rozlišit mezi nevhodným humorem a skutečným znevýhodňováním kvůli věku? A má smysl problém otevřít dřív, než se projeví v konkrétním pracovním rozhodnutí? Přečtěte si také příběh Jiřího, který má pocit, že promarnil svůj život.

Zdroj: theguardian.com, příběh poslala Jana W.