Mrazivý pohled, modrozelené oči a duše tak křehká, že by se jí nedotkl ani prachový polštář. Růžena Svobodová představovala prvotřídní drama queen pražských salonů, která milovala hluboké debaty a k smrti nenáviděla všechno, co zavánělo potem, masem nebo manželskou povinností.
Její život připomínal jízdu na horské dráze bez bezpečnostních pásů, kde se střídaly deprese s exaltovaným nadšením. Zatímco ostatní dámy řešily recepty na bábovku, Růžena chodila na literární večírky a hledala někoho, kdo by jí rozuměl bez toho, aniž by u toho musel dýchat příliš blízko jejího obličeje.
Vyrůstat jako náhrada za dvě mrtvé sestřičky není zrovna ideální start do života, zvlášť když vám to matka neustále připomíná. Malá Růžena musela poslouchat, že ty hodné děti už dávno odpočívaly na hřbitově, zatímco ona zbyla jako zlobivý suvenýr. Tato psychologická trýzeň z ní udělala uzlíček nervů, který hledal útěchu u otce a v knihách, zatímco matčinu bigotní přísnost vnímala jako doživotní emocionální kriminál.
Manželství? Úniková cesta z nouze
Když rodinná kasa po smrti otce vyschla, zbývala jen jediná možnost, jak neskončit u plotny v zapadlé vísce. Svatba s Františkem Xaverem Svobodou nebyla žádná velká romance, ale spíše strategický tah šachovou figurkou. Růžena se sice děsila tělesnosti natolik, že o tom psala srdceryvné deníkové zápisy, ale vidina zajištěného bytu v Praze a klidu na psaní nakonec zvítězila nad odporem k manželskému loži.
V bytě u Starých zámeckých schodů to žilo kulturou, i když v kuchyni občas nebylo ani na kůrku chleba. Růžena sice dokázala hodiny debatovat o francouzské literatuře, ale v hospodaření s penězi byla naprosto tragická. Její manžel sice miloval luxusní hedvábné ponožky, ale ke konci měsíce pravidelně oba hladověli, protože paní domu považovala vaření za ponižující činnost, která jen zbytečně špiní její ušlechtilé ruce.
Nekonečné dopisy pro kritického milence
Skutečným mužem jejího života nebyl manžel, ale obávaný kritik František Xaver Šalda, se kterým si vyměnila stovky dopisů. Jejich vztah byl bezpečně platonický, což Růženě naprosto vyhovovalo, protože milovat duši bylo mnohem vznešenější než řešit ranní dech partnera. Šalda byl jejím mentorem i obětí, kterou neustále přitahovala a vzápětí odháněla, zatímco trpělivý manžel všechno tiše sledoval z vedlejšího pokoje.
Muži nebyli jediní, kdo musel snášet Růženiny nálady, své o tom věděly i její blízké přítelkyně jako Zdenka Braunerová. Spisovatelka dokázala psát kamarádkám vyznání, u kterých by se červenal i největší romantik, a vyžadovala od nich absolutní oddanost. Jakmile se však některá z nich začala bavit s Šaldou nebo se nedej bože vdala, následovaly scény plné žárlivosti a teatrálního utrpení, které by vydaly na samostatný román.
Charita byla lék na nemocné srdce
Když vypukla velká válka, Růžena konečně našla způsob, jak svou přebytečnou energii využít pro dobrou věc. Založila organizaci České srdce a začala zachraňovat děti, které v Praze doslova umíraly hlady. Přestože sama neměla žádné potomky, dokázala pro cizí sirotky vydupat jídlo i peníze tam, kde jiní selhávali. Tato práce ji sice naplňovala, ale zároveň definitivně zničila její už tak dost chatrné zdraví.
Doporučujeme
reklama
Poslední výdech na prahu nového roku
Smrt si pro tuto nekonvenční dámu přišla přesně na Nový rok, kdy její srdce definitivně odmítlo dál tlouct v tomhle nedokonalém světě. Zanechala po sobě dva zdrcené muže, horu neodeslaných dopisů a literární dílo, které ve své době hltala každá mladá dívka toužící po svobodě. Růžena Svobodová odešla tak, jak žila, tedy s patosem a v obklopení legend, které si kolem sebe budovala s pečlivostí zkušené aranžérky.
Rozbíjela okna, hladověla ve vězení a donutila svět brát ženy vážně. Emmeline Pankhurstová změnila dějiny tvrdě a bez omluv. Přečtěte si její příběh.
Galerie: Růžena Svobodová: mezi literární vášní, emocemi a vzdorem vůči konvencím
