44 Kč
Kdyby existovala olympiáda v neústupnosti, Emmeline Pankhurstová by nejspíš brala zlato v každé disciplíně a ještě by u toho stihla zdemolovat pár vládních budov. Tahle drobná Britka s ocelovou vůlí se totiž rozhodla, že svět už dál nepůjde ovládat jen v pánských klubech u sklenky portského.
Místo pletení svetrů u krbu rozjela kampaň, která britským gentlemanům totálně rozhodila sandál i jejich pečlivě pěstované sebevědomí. Emmeline prostě pochopila, že na hrubý pytel patří hrubá záplata a že pokud chtějí ženy skutečně volit, musí nejdřív udělat v ulicích Londýna pořádný průvan.
Všechno to začalo v Manchesteru roku 1858, kde se Emmeline narodila do rodiny, která politiku řešila častěji než počasí. Už jako malá dostala od života lekci, na kterou se nezapomíná, když zaslechla otce, jak jí dává pusu a u toho si povzdechne, že je škoda, že není kluk. Tenhle moment ji nakopl k tomu, že se odmítla smířit s podřadnou rolí a už ve čtrnácti táhla s mámou na první velký protest. Zatímco ostatní holky v jejím věku řešily krajky na šatech, Emmeline už měla v hlavě plán, jak jednou vyvětrat ty zaprášené parlamentní lavice.
Dlouhé roky se Emmeline snažila hrát podle pravidel, zakládala různé spolky a psala prosebné dopisy, které politici nejspíš používali jako podložky pod viklající se stoly. V roce 1903 jí ale definitivně došla trpělivost a založila vlastní ženskou unii WSPU, která měla do slušného chování hodně daleko. Její heslo bylo úderné jako rána pěstí, protože razila teorii, že skutky mají mnohem větší váhu než prázdné žvanění u čaje. Pochopila, že pokud chtějí ženy vyhrát, musí přestat prosit a začít si svá práva brát silou, což byl pro tehdejší konzervativní společnost naprosto nevídaný šok.
Sufražetky pod jejím vedením brzy zjistily, že zvuk rozbitého okna přitáhne pozornost médií mnohem rychleji než sebekrásnější proslov na náměstí. Začaly organizovat výpady proti veřejné infrastruktuře, pálily prázdné budovy a poštovní schránky plnily hořlavinami, aby vláda konečně pochopila, že to není jen vrtoch znuděných dam. Emmeline tuhle militantní taktiku tvrdě hájila, protože věřila, že majetek má v očích mužů větší cenu než životy žen, a proto na něj musely útočit. Londýnské ulice se tak proměnily v bojiště, kde létající cihly a řetězy u plotů byly jasným vzkazem, že se tahle jízda jen tak nezastaví.
Za tyhle kousky končila Emmeline i její dcery v base častěji než kdejaký vyhlášený kriminálník, ale basu brala jen jako další podium pro své poselství. Ve vězení rozjely masové hladovky, což státní aparát řešil naprosto brutálním způsobem, kdy jim nutili jídlo hadičkami přímo do žaludku, což bylo nesmírně bolestivé. Emmeline se ale nenechala zlomit ani ve chvílích, kdy byla na pokraji sil, a její odhodlání inspirovalo stovky dalších žen k tomu, aby se nenechaly zastrašit. Každý další den strávený za mřížemi jen zvyšoval její popularitu a dělal z ní mučednici, které se bál i samotný britský premiér.
Když v roce 1914 vypuklo celosvětové šílenství na frontách, Emmeline udělala geniální strategický tah a veškeré útoky proti vládě okamžitě stopla. Přesvědčila své bojovnice, aby místo rozbíjení oken nastoupily do továren a nemocnic, čímž naprosto rozmetala argumenty, že jsou ženy slabé nebo neschopné. Dokázala světu, že bez ženské práce by se celá Británie v podstatě sesypala během pár týdnů, a tím si připravila půdu pro závěrečná vyjednávání o volebním právu. Byl to mistrovský kousek, který ukázal, že umí nejen bojovat v ulicích, ale také skvěle číst politickou mapu světa v těch nejhorších časech.
V roce 1918 se konečně dočkala prvního hmatatelného úspěchu, kdy mohly k volbám poprvé zamířit ženy nad třicet let, pokud tedy měly nějaký ten majetek. Nebylo to sice úplně ono, protože muži mohli volit už v jedenadvaceti bez dalších podmínek, ale byl to ten nejdůležitější zářez do pažby v celé historii hnutí. Emmeline se v pozdním věku trochu uklidnila, začala se bát bolševických myšlenek a dokonce kandidovala za konzervativce, což její dřívější já možná trochu překvapilo. Její cíl byl ale stále stejný, chtěla absolutní rovnost a nic jiného nebylo pro tuhle neúnavnou bojovnici dost dobré.
Emmeline Pankhurstová odešla z tohoto světa v červnu 1928 a osud to zařídil tak dramaticky, že by se za to nemusel stydět ani hollywoodský scénárista. Jen pár týdnů po její smrti totiž konečně prošel zákon, který srovnal pravidla pro všechny a dal volební právo každé ženě starší jednadvaceti let. Dožila se tedy naprostého vítězství své celoživotní mise doslova v hodině dvanácté, čímž definitivně změnila tvář moderní demokracie po celém světě. Dneska stojí její socha hrdě u parlamentu a připomíná všem kolemjdoucím, že právo volit nebylo žádným dárkem, ale těžce vybojovanou kořistí jedné neuvěřitelně drsné ženské.
Dívka, kterou chtěli umlčet kulkou, ale místo toho rozkřičela celý svět. Přečtěte si její příběh a zjistěte, proč se z ní stal symbol odvahy.
