“Děti na mě tlačí kvůli majetku, nechtějí čekat na dědictví,” je smutná Aloisie

Paní Aloisie (69) po smrti manžela nevěděla, jak dál žít. Našla si svůj klub seniorů a byla spokojená. Jenže poté, co její manžel zemřel, začali se její synové měnit. Mluvili o spravedlivém rozdělení majetku, domu a chaty. Prý by měla napsat dům na jednoho z nich, oni se pak vyrovnají. Jenže ona ještě žije, proč tohle řeší?

Děti na mě tlačí kvůli majetku, nechtějí čekat na dědictví

Nikdy jsem si nepředstavovala, že budu v roli, kdy mi vlastní děti stojí u dveří a mluví o penězích, jako by šlo o obchod, a ne o mou životní jistotu. Dvacet pět let jsem celou rodinu držela pohromadě: Starala se o domácnost, starala se o zahrádku, držela naší rodinu pohromadě i v těch nejtěžších chvílích. A teď, po tom, co jsem zůstala sama po manželově smrti, mi přijdou oba s kalkulačkami a návrhem „dům napsat na jednoho, pak se vyrovnáme“.

Oba říkají, ale každý sám o sobě, že mám napsat dům na něj, protože si to prý “víc zaslouží”. První syn říká: „Já pro tebe dělám víc, vozím tě k doktorovi a dělám nákupy.“ Druhý tvrdí: „Já opravím dům a starám se o zahradu, beze mě bys to měla těžké.“ Oba tedy mají pravdu, ale mám pocit, že mě vidí především jako zdroj majetku, ne jako vlastní matku. Jsem z toho zoufalá. Když si sednu a přemýšlím, proč se to stalo, vidím, že se změnily i moje představy o „pravé“ rodině.

Synové chtějí majetek

Vždy jsem je vychovávala k péči jednoho o druhého, k poctivosti. Teď se ptám: co jsem udělala špatně? Nebo se s postupem času změnili oni? Možná oba. Možná svět, ve kterém vyrůstali, na ně kladl větší důraz, na materiální hodnoty. Nemohu odmítat jejich pomoc, kterou mi oba nabízejí, potřebuji ji. Ale nátlak, abych učinila významné právní kroky dřív, než zemřu, mě děsí. Přece se nemohou těšit na to, že mi vezmou střechu nad hlavou? Proč chtějí můj domov přepsat na sebe? Dělat převod domu za života může být možná jednoduché řešení, nerozumím tomu, ale může to také znamenat ztrátu kontroly nad mým domovem a riziko, že sliby o „poctivém rozdělení“ zůstanou jen sliby.

Navíc, nemělo by takové přání vzejít ode mě? Ne, že mi to navrhují mí vlastní synové? Někdy si představuji, že bych mohla pozvat svou rodinu ke stolu a mluvit otevřeně: jaká je má potřeba teď, jaké jsou jejich motivace, a co je „spravedlivé“ podle mě. Jindy se bojím, že otevřený rozhovor by mohl vést k hádce, k vzájemným obviňováním a k tomu, že ztratíme to málo, co nám po manželovi zůstalo. Rodinné vztahy a vazby. Takže netuším, co dál.

Paní Aloisii odpovídá poradkyně Martina Konečná

K odcizení sourozenců dochází, když jeden dospělý sourozenec chce odstrčit druhého, a dědictví je jeden z těch nejčastějších důvodů. I když k odcizení sourozenců může dojít kdykoli, velmi často je to v případě, kdy jeden chce, aby získal kontrolu nad dědictvím po stárnoucích rodičích. Někdy se dokonce "děti" uchylují k nejrůznějším, lživým technikám. Motivace dospělého sourozence, který falešně tvrdí, že jiný sourozenec ubližuje starému rodiči, o kterého se stará, nebo někoho, kdo falešně tvrdí, že jiný sourozenec dostává více, než je jeho podíl na dědictví, obvykle pramení z několika kořenů. Jedním ze zdrojů může být soupeření mezi sourozenci a snaha ukázat, že je máma nebo táta milovali víc než toho druhého. Tohle ale není váš případ. Tady jde skutečně jen a pouze o dědictví, tedy peníze, dům.

Rozumím, že se nacházíte v obrovském tlaku a že to pro vás musí být velmi zatěžující situace. Chci vám říct, co by podle psychologické praxe bylo rozumné udělat, a co můžete vy sama začít měnit hned teď. Za prvé: věřte svému pocitu úzkosti a frustrace, to není něco, co byste měla ignorovat. Spory kolem dědictví často nejsou jen o majetku, jsou o emoční vztahy, pocity přijetí, spravedlnosti, uznání. Tedy: když vám synové způsobují tlak, neřešíte jen listinu, řešíte vztahy. Za druhé: nastavme hranice, v čem jste zodpovědná jen vy. Vy jako matka máte právo rozhodnout, jak se naloží s vaším majetkem, ale zároveň nesete zodpovědnost i za to, jaký vztah budou mít vaši synové mezi sebou a k vám. Je důležité říct: ‚Toto je moje rozhodnutí, ale chci, aby bylo spravedlivé a aby vztahy neutrpěly.‘ Za třetí: nezapomeňte mluvit s oběma syny, společně či zvlášť – o tom, co cítíte. Postavit se do role ‚rozhodčích‘ je náročné, ale když dovolíte oběma vyjádřit jejich očekávání, obavy a potřeby, třeba že ‚já chci mít dům, protože budu pečovat o tebe‘ nebo ‚cítím se opomíjený‘ – můžete začít s dialogem. Konflikty dědictví bývají prohlubovány tím, že dříve nevyřešené rodinné zranění vyplave na povrch.

Za čtvrté: uvažte externí podporu, rodinnou mediaci nebo poradce. Situace, kdy se děti navzájem předbíhají, soupeří o rodičův dům nebo postavení, bývá velmi toxická pro vztahy a vy můžete stát uprostřed. Studie uvádějí, že soudní spory či odcizení sourozenců po rodičích často začínají právě nedostatečnou komunikací a transparentností. Za páté: zaměřte se na vlastní klid a vnitřní jasnost. Vaše rozhodnutí o majetku není jen právní akt, je to váš životní závazek a zároveň odkaz. Pokud se v tom ztratíte kvůli tlaku, pak ani vaše volba nemusí přinést klid. Doporučuji: sedněte si s papírem a napište si, jaký výsledek vám přijde spravedlivý, pro vás, pro oba syny a pro vztahy, které chcete zachovat. Poté své pocity sdílejte, například s terapeutem nebo někým, komu důvěřujete. A nezapomeňte, že vaše hodnota není primárně v tom, co zanecháte, ale v tom, jaký vztah si uchováte. Majetek může být spravedlivě rozdělen, ale pokud se rodina rozejde, zůstane prázdnota, která je hlubší než dům. Vy máte šanci být tou, která řekne: „Chci zachovat rodinu, ne jen vyřešit papíry.“

Jak se má paní Aloisie zachovat? Má přepsat dům na některého ze synů? Nebo má dál čelit jejich nátlakům? Přečtěte si příběh pana Romana, kterého manželka ponižuje.