“Jsme tři sourozenci, ale ani jeden se nechceme starat o rodiče. Nevím, jak tohle dopadne,” píše Hanka v obavách. Jsou z generace, která nemá čas

Paní Hanka (42 let) má dva sourozence a rodiče, kteří budou co nevidět potřebovat péči. Sourozenci jim pomáhají jim, jak se dá, ale přestává to postupně stačit. Jak se v takové situaci rozhodnout a co dělat? Hanka netuší, a proto prosí o pomoc. Kdo se o rodiče bude starat? Jak tohle vyřešit ke spokojenosti všech?

Rodiče stárnou. Vidím to víc než kdy dřív a děsí mě to. Mí báječní rodiče, kteří vždycky pomáhali nám, najednou nezvládnou dojít na nákup a odnést dvě tašky s jídlem. Dělá jim problém uklidit celý byt. Proto je můj bratr bere na nákupy a sestra jim chodí občas uklízet. Já je vozím k lékařům a na nejrůznější pochůzky, které potřebují. Občas je beru také na nějaký ten výlet, kdy je odvezu do města nebo na krátkou procházku. Společně jim pak platíme dovoz obědů, aby se nemuseli mořit s vařením. Když se začneme ale  se sourozenci bavit o tom, kdo bude pečovat o rodiče, je to patová situace. Nikdo se o ně nechce víc starat. Dohromady děláme, co můžeme.

Rodiče potřebují pomoc

Každý si myslíme, že by se měl starat ten druhý, protože nemáme čas. Nemůžeme se starat víc. Já navíc ani nevím, jak bych zvládla starat se o rodiče. Koupat je, případně přebalovat, krmit? Nevím, jak to bude dál s jejich zdravím, začínají občas zapomínat a co pak? Nechci být den co den svědkem toho, jak rodiče chátrají. Nevím, jak tohle všechno dopadne a bojím se. Sourozenci navrhují dům s pečovatelskou službou, ale to mi nepřijde správné. Šoupnout rodiče někam, kde to neznají a jen za nimi občas chodit na návštěvu. Jak se z toho vymotat a co dělat, abychom byli všichni spokojeni?

Vyjádření psychologa Pavla Pařízka

V případu Hanky se setkáváme s emocionálně náročnou situací, kdy se role pečovatele a pečovaného mezi rodiči a dětmi obrací. Tento přirozený, ale bolestný proces je provázen komplexní směsicí emocí: strachem ze ztráty milovaných rodičů, pocity viny z nedostatečné péče a obavami z vlastních limitů při poskytování péče. Zároveň zde vidíme klasický sourozenecký konflikt o rozdělení zodpovědnosti, který často provází péči o stárnoucí rodiče. Prvním krokem k řešení této situace je nutno přijetí reality stárnutí.

Je pochopitelné, že pohled na postupné chátrání rodičů vyvolává úzkost, ale právě tato úzkost může bránit v racionálním řešení péče. Co se týče konkrétního řešení, doporučoval bych svolat rodinnou schůzku, kde by se měl vytvořit konkrétní plán péče s jasně rozdělenými úkoly. Je užitečné sepsat seznam všech potřebných činností a férově je rozdělit podle možností jednotlivých sourozenců. Přitom je třeba brát v úvahu nejen časové možnosti, ale i osobnostní předpoklady a preference každého ze sourozenců. Otázka umístění rodičů do domu s pečovatelskou službou není nutně špatným řešením, jak se může na první pohled zdát. Mnoho takových zařízení dnes poskytuje vysoce kvalitní péči a může rodičům nabídnout společenské kontakty a aktivní život, který by doma neměli. Nutné je ale zapojit do rozhodování samotné rodiče, pokud jim to jejich mentální stav dovoluje. Často mají vlastní představy o své budoucnosti a ty by měly být vyslyšeny.

Jak se má paní Hanka se sourozenci rozhodnout? Kdo by se měl o rodiče starat? Jak si vše rozdělit, aby byli všichni spokojení? Co byste na jejím místě dělali vy? Přečtěte si také dopis pana Milana, který prosí svou dceru o odpuštění.

Kdo je Pavel Pařízek

Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu Terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.