“Milá dcero, odpusť mi, prosím, že jsem byl špatný otec,” sype si popel na hlavu pan Milan. Byl násilnický a pil, vše ho po letech mrzí

Pan Milan ví, že byl špatný otec. Svou dceru považoval za břemeno, které ho tížilo. Byl mladý, chtěl si užívat a žít, ne se starat o dítě. Občas se napil a pak nešel pro ránu daleko. Jeho žena udělala to nejlepší možné rozhodnutí, po letech od něj odešla. Pan Milan si pak dlouho žil tak, jak chtěl. S přibývajícími roky však lituje toho, co udělal a chce zpět svou dceru. Chce s dcerou navázat ztracený vztah a požádat o odpuštění. I proto se rozhodl jí napsat přes naší redakci dopis (jméno jsme změnili).

Milá dcero,

odpusť mi, prosím. Vím, že žádám hodně a plně pochopím, když mě odmítneš. Zkusit jsem to však musel. Jsem špatný otec. Vím to. Během tvého dětství jsem doma vlastně nebyl a když ano, býval jsem opilý. Uhodil jsem několikrát tvou mámu a jednou i tebe. Tvá máma udělala to nejlepší, co mohla. Opustila mě a zachránila sebe i tebe. Nemám na tohle vůbec žádnou omluvu, prostě jsem byl blbec. Hrozný člověk. Vyčítám si to teď, i když vím, že na to není žádná omluva. Tvoje máma a ty jste žily spokojeným životem, beze mě. Vím, že jsi vystudovala, že jsi byla ve škole vždy nejlepší a máš hodně vysoké cíle. To po mě rozhodně nemáš. A to je dobře. Pokud jsi celá po své mámě, je to pro tebe skvělé, po mě jsi nic moc dobrého podědit nemohla.

Odpustila mi

S tvou mámou jsem mluvil před měsícem. Omluvil jsem se za všechno, co jsem jí způsobil. Nikdy jsem nechtěl vytvořit tolik bolesti. Nikdy to nebyl můj cíl, přísahám. Nežil jsem nejlépe, ale tvou mámu jsem miloval a když jsem si ji bral, věřil jsem, že je to napořád. Mluvili jsme spolu teď po letech dlouho, vyříkali si vše, co mezi námi bylo. Otevřeli jsme staré rány, zahojili je. Vím, že je tvoje máma teď šťastná a jsem za to rád. Už jí kontaktovat nebudu, slíbil jsem to. Řekli jsme si, co jsme si říct měli. Vše je uzavřeno.

Prosím o odpuštění

Zbývá mi poprosit o odpuštění tebe. Dcero, promiň, že jsem byl špatným otcem, že jsem dělal chyby a věci, které jsem neměl. Lituji toho každý den. Nebyl jsem tady pro tebe, neviděl tě vyrůstat, sklízet zasloužené úspěchy. Nečekám, že vše hodíš za hlavu a budeš se mnou mluvit a stýkat se, to vůbec ne. Byl bych moc vděčný, kdyby ses se mnou sešla a já se ti mohl omluvit do očí. Pochopím, když odmítneš. Ublížil jsem ti moc, vím to. Ale dej mi, prosím, šanci, jsem jiný člověk. A třeba se skutečně stane to, že k sobě najdeme po takové době cestu, moc bych si to přál.

Odpusť mi, táta

Nejlepší odpověď na situaci pana Milana má terapeutka Lori Gottlieb

Lítost je stejně bolestivá, jako jsou staré rány, to je normální; může však být i pozitivní silou, podle toho, jak na ni zareagujeme. Může nás připoutat k minulosti, nebo může naopak sloužit jako motor změn. Lítost nad výchovnými chybami je obzvlášť hluboká, protože většina rodičů vstupuje do této role s úmyslem vytvořit pro své děti to nejlepší možné dětství a přísahají, že nebudou opakovat přešlapy svých vlastních rodičů. Se svou bolestí můžete udělat jednu ze tří věcí: utéct před ní (popírání, kompartmentalizace), utopit se v ní (přežvykování) nebo se s ní spřátelit. Spřátelit se se svou bolestí znamená nechat ji sedět vedle sebe a začít s ní konverzovat. Pan Milan toto vyzkoušel. Možná, když to zkusí i jeho dcera, najdou k sobě po letech cestu.

Pan Milan prosí svou dceru o odpuštění, ale moc dobře ví, že se mu nemusí dcera ozvat. Je správné, že ji prosí o setkání? Má na něj jeho dcera jít? Co byste dělali v této situaci vy? Přečtěte si také příběh paní Nely, která má obavy, že svého partnera už nepřitahuje.