“Manžel zemřel a naše děti se hádají o to, komu mám přepsat chalupu.” Paní Zorka je bezradná. Radí jí psychoterapeutka Dagmar Pechová

Paní Zorka (63) strávila s manželem mnoho let na malé rodinné chalupě, kam jezdili odpočívat a trávit čas s dětmi. Po jeho smrti se ale místo plné vzpomínek stalo zdrojem napětí. Její syn i dcera ji začali přesvědčovat, aby chalupu přepsala právě na ně – a každý z nich má pro to své důvody.

Po smrti manžela se děti hádají o to, komu mám přepsat chalupu

Když můj manžel zemřel, myslela jsem si, že to nejhorší, co mě v životě čekalo, už přišlo. Byli jsme spolu tolik let a naše chalupa byla místem, kde jsme byli vždycky nejšťastnější. Jezdili jsme tam skoro každý víkend, pracovali na zahradě, večer seděli na terase a povídali si. Po jeho odchodu jsem tam začala jezdit ještě častěji. Připadalo mi, že tam na něj aspoň trochu cítím vzpomínky. Neuměla jsem se s jeho odchodem vyrovnat, přišel moc brzo. Byli jsme spolu opravdu moc šťastní. Jenže místo klidu přišlo něco, co jsem opravdu nečekala. Moje děti se začaly o chalupu hádat. Nejdřív to bylo nenápadné. Syn jednou při obědě jen tak řekl, že by bylo možná dobré vyřešit, co bude s chalupou do budoucna. Prý aby jednou nevznikly zbytečné spory. Pak přišla dcera s podobnou řečí. Každý z nich mi začal vysvětlovat, že by bylo nejlepší, kdybych chalupu přepsala právě na něj. Samozřejmě mi oba tvrdí, že se se sourozencem nějak vyrovnají.

Jenže místo klidu přišlo něco, co jsem opravdu nečekala. Moje děti se začaly o chalupu hádat. Nejdřív to bylo nenápadné. Syn jednou při obědě jen tak řekl, že by bylo možná dobré vyřešit, co bude s chalupou do budoucna. Prý aby jednou nevznikly zbytečné spory. Pak přišla dcera s podobnou řečí. Každý z nich mi začal vysvětlovat, že by bylo nejlepší, kdybych chalupu přepsala právě na něj. Samozřejmě mi oba tvrdí, že se se sourozencem nějak vyrovnají.

Chtějí jen majetky

Jenže já cítím, že to není tak jednoduché. Syn mi říká, že se o chalupu vždycky staral nejvíc. Připomíná mi, kolikrát tam něco opravoval, sekal trávu nebo pomáhal s plotem. Prý by bylo logické, aby ji měl on. Dcera zase tvrdí, že má k chalupě největší vztah, protože tam s námi jezdila nejčastěji a chce, aby zůstala v rodině pro její děti. Nejhorší je, jak to na mě oba hrají. Jednou mi syn řekne, že by byl strašně rád, kdyby chalupa zůstala u něj, protože je to přece kus rodinné historie. Příště zase dcera přijde s tím, že by si přála, aby tam mohly jezdit její děti tak, jak tam kdysi jezdily ony. A já mám pocit, že mě oba tlačí do rozhodnutí, na které nejsem připravená.

Ta chalupa pro mě není jen majetek. Je to místo plné vzpomínek na mého manžela. Na naše společné chvíle, na léta, která už se nikdy nevrátí. A místo toho, aby pro nás všechny zůstala tím krásným místem, se z ní stal důvod hádek a nepříjemných rozhovorů. Někdy mám chuť říct, že ji raději prodám a bude klid. Ale zároveň bych tím měla pocit, že ztrácím poslední kus našeho společného života. Jen nevím, jak dětem vysvětlit, že teď opravdu nechci nic rozhodovat – a už vůbec ne pod tlakem.

Vyjádření psychoterapeutky Dagmar Pechové

Zorko, přišla jste o partnera, se kterým jste sdílela kus života, a zároveň se vám rozpadá klid kolem místa, které s ním máte spojené. Není divu, že vás to bolí. Chalupa pro vás není jen majetek, ale místo, kde jsou pořád živé vzpomínky na váš společný život. A do toho přichází tlak na rozhodnutí, na které v téhle chvíli prostě nemáte kapacitu. To, co dělají vaše děti, se může jevit necitlivě, ale často za tím bývá i jejich vlastní nejistota a strach. Každý z nich si hledá způsob, jak si k tomu místu udržet vztah, možná i k tátovi.

Jenže způsob, který volí, vás staví do nepříjemné pozice. Místo sdílené vzpomínky vzniká soutěž, kdo má na chalupu větší nárok. A vy se ocitáte uprostřed, pod tlakem, který jste si nevybrala. Z terapeutického pohledu se tady potkávají dvě silné věci. Truchlení a rodinná dynamika. Když rodina prochází ztrátou, často se otevřou i starší napětí nebo nevyřčené rozdíly mezi sourozenci. Majetek pak bývá jen viditelná část toho, co se ve skutečnosti odehrává pod povrchem. O to víc je pro vás důležité chránit si vlastní prostor a nenechat se vtáhnout do role rozhodčího mezi nimi.

Klidně si dovolte teď žádné rozhodnutí nedělat, a už vůbec ne pod tlakem. Truchlení má svůj čas a nejde urychlit jen proto, že okolí chce mít jasno. Máte plné právo si nechat prostor. Klidně i několik let, pokud to tak cítíte. Majetek počká, ale to, co teď prožíváte, potřebuje svůj čas. Možná pomůže zkusit dětem říct to jednoduše a bez vysvětlování do detailu. Že chalupa je pro vás teď citlivé téma, že ji vnímáte jako místo spojené s jejich tátou a že o ní nechcete rozhodovat pod tlakem ani ve spěchu. Není potřeba obhajovat, kdo má pravdu, stačí nastavit hranici.

Pokud se k tomu rozhovoru vracejí, můžete ji klidně zopakovat znovu. Zároveň stojí za zvážení, jestli do budoucna nepřizvat někoho nezávislého. Mediátor nebo rodinný terapeut může pomoct vytvořit prostor, kde se mluví jinak než doma u stolu plného emocí. Tím by se to mezi vámi trochu uklidnilo a dalo se spolu mluvit bez napětí, které tam teď je. To, že vás napadá chalupu raději prodat, spíše vypadá jako únik z napětí. Jen by byla škoda, kdyby to bylo rozhodnutí z vyčerpání nebo bezmoci. Zkuste si teď dovolit jediné. Nic neřešit dřív, než sama budete cítit, že na to máte sílu. Vaše tempo je v téhle chvíli to nejdůležitější.

Psychoterapeutka a koučka Ing. Dagmar Pechová

Jsem psychoterapeutka s více než 3 000 hodinami práce s klienty. Profesně jsem prošla manažerskými pozicemi v rodinné firmě i v korporátním prostředí a pracovala jako interní kouč. Zkušenost s různými pracovními prostředími, tlakem na výkon a přetížením mě postupně přivedla k psychoterapii, která umožňuje pracovat i s tím, co nejde změnit jen vůlí. Absolvovala jsem daseinsanalytický psychoterapeutický výcvik akreditovaný Českou asociací pro psychoterapii a studovala na Pražské vysoké škole psychosociálních studií. V terapii se zaměřuji především na vztahy, úzkosti a vyhoření. Nabízím bezpečný a důvěrný prostor, kde není potřeba nic dokazovat ani zvládat. Dokážu porozumět rozmanitým životním situacím i způsobům prožívání. Pracuji citlivě, poctivě a do hloubky, s respektem k jedinečnosti každého člověka.Součástí mé práce může být také práce se sny a imaginacemi, které otevírají prožitková témata, k nimž se nelze dostat jen racionálním přemýšlením. Pracuji online i osobně a najdete mě také na platformě Terapie.cz. 

Má paní Zorka ustoupit svým dětem a přepsat na jednoho z nich svou milovanou chalupu? A na koho z nich vlastně? Nebo má myslet na sebe a na to, že to místo je protkané vzpomínkami na jejího manžela? Přečtěte si také příběh pana Martina, který má pocit, že v jeho životě rozhoduje jeho švagr.