“V mém druhém manželství rozhoduje můj švagr.” Překvapený Martin neví, jak z toho ven. Radí psycholog pavel Pařízek

Pan Martin (53) se oženil podruhé s pocitem, že tentokrát už ví, do čeho jde. On i jeho žena mají za sebou roky manželství, radosti i zklamání, dospělé děti, které mají své životy. Myslel, že už ho nic nepřekvapí. O to víc ho dnes trápí, že o zásadních věcech jejich společného života nerozhodují jen oni dva.

V mém druhém manželství rozhoduje můj švagr

Myslel jsem si, že druhé manželství bude klidnější. Že už si nebudeme nic dokazovat, že budeme stát při sobě a mluvit spolu otevřeně. To první bylo dlouhé, ale ne moc dobré. Měli jsme se rozejít dřív, ušetřili bychom si spoustu problémů. Jenže vše má asi takto být. Po rozvodu jsem pár vztahů měl, ale pak jsem potkal svou manželku. Moje žena je skvělá. Rozumná, laskavá, má nadhled a nebere jen tak něco vážně. Jenže je tu něco, co mě poslední dobou nepříjemně pálí. Začal jsem si toho všímat těsně po svatbě. Všechno důležité řeší se svým bratrem. Kam pojedeme na dovolenou. Jestli koupit novou sedačku. Kdy vymalovat a jakou barvou. Dokonce i to, jestli je dobrý nápad jet v zimě do Karibiku za teplem. Často sedí s telefonem v ruce a říká: „Počkám, co na to řekne brácha.“ A mně se v tu chvíli sevře žaludek. Nejsem snad její manžel? Neměli bychom si tyhle věci říkat my dva? Připadám si jako třetí do party, jako někdo, kdo čeká na verdikt. A stydím se, že mě to tolik vytáčí, protože nechci působit žárlivě nebo malicherně.

Všechno důležité řeší se svým bratrem. Kam pojedeme na dovolenou. Jestli koupit novou sedačku. Kdy vymalovat a jakou barvou. Dokonce i to, jestli je dobrý nápad jet v zimě do Karibiku za teplem. Často sedí s telefonem v ruce a říká: „Počkám, co na to řekne brácha.“ A mně se v tu chvíli sevře žaludek. Nejsem snad její manžel? Neměli bychom si tyhle věci říkat my dva? Připadám si jako třetí do party, jako někdo, kdo čeká na verdikt. A stydím se, že mě to tolik vytáčí, protože nechci působit žárlivě nebo malicherně.

Rozhoduje za nás švagr

Vím, že byli vždycky sehraná dvojka. Když byla sama, byl jí oporou. Rodiče jim brzy zemřeli, takže se semkli a starali se o sebe. Radili se spolu o práci, o vztazích, o životě. Když jednomu nějaký vztah nevyšel, pomohl mu druhý. Ten systém fungoval roky. Chtěl bych, aby první telefonát patřil mně. Zkoušel jsem jí to říct. Klidně, bez výčitek. Říká, že to tak nemyslí, že mě respektuje a že si jen ráda vyslechne víc názorů. Možná má pravdu. Možná jsem přecitlivělý. Ale když se rozhodnutí odvíjí od toho, co si myslí její bratr, mám pocit, že naše manželství nemá pevné hranice. Nechci ji brát rodinu ani ji od někoho izolovat. Jen chci mít pocit, že o našem životě rozhodujeme my dva. Jde po tolika letech zvyku něco takového vůbec změnit, nebo si jen musím zvyknout já?

Vyjádření psychologa Pavla Pařízka

Martinův příběh se na první pohled jeví jako žárlivost na blízkého příbuzného, ale ve skutečnosti jde o něco podstatnějšího, a tou je hierarchie vazeb v partnerském vztahu. Když roli hlavního poradce při rozhodování o společném životě systematicky zastává někdo třetí, partner přirozeně začne pociťovat, že jeho pozice v manželství není plnohodnotná. Nejde o žárlivost v běžném slova smyslu, ale o narušení základního principu partnerské spolupráce, tedy toho, že dva lidé, kteří se rozhodli žít spolu, tvoří primární rozhodovací jednotku.

Chování Martinovy ženy má přitom pochopitelné kořeny. Sourozenci, kteří přišli o rodiče v mladém věku, si vytvářejí mimořádně silné pouto, které přesahuje běžný sourozenecký vztah. Bratr pro ni po dlouhá léta zastával roli nejbližší důvěrné osoby a kotevního bodu pro rozhodování. Tento vzorec se upevňoval roky a stal se automatickým. Není to projev neúcty k Martinovi, je to hluboce zakořeněný návyk, který přetrvává, i když se životní okolnosti zásadně změnily.

Martinovy pocity jsou zcela oprávněné a nemá důvod se za ně stydět. Manželství potřebuje jasné hranice, nikoliv ve smyslu izolace od okolního světa, ale ve smyslu toho, že oba partneři vědí, že ten druhý je první, komu důvěřují. Martin přitom správně rozlišuje mezi tím, že nechce svou ženu od bratra oddělit, a tím, že chce být primárním partnerem pro společná rozhodnutí. Její odpověď, že si jen ráda vyslechne víc názorů, je upřímná, ale poněkud povrchní. Rozdíl totiž je mezi tím, když se člověk na něco zeptá blízkého jako na doplňkový pohled, a když systematicky čeká na jeho verdikt, než se rozhodne.

Co se týče možnosti změny, odpověď zní ano, ale vyžaduje to trpělivost. Martin by neměl formulovat problém jako volbu mezi ním a bratrem, protože to jeho ženu postaví do obranné pozice. Účinnější je mluvit o tom, co sám potřebuje, aby se v manželství cítil jako rovnocenný partner. Může jít o jednoduchou změnu pořadí, aby spolu nejprve probrali rozhodnutí ve dvou a teprve potom případně zapojili další názory. Pokud se tento rozhovor vede bez ultimát a obviňování, je reálná šance, že žena postupně přehodnotí své zaběhané vzorce, protože návyky se skutečně dají měnit, i když to chce čas a opakovanou, klidnou komunikaci.

Kdo je Pavel Pařízek

Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu Terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.

Pan Martin věřil, že ve druhém manželství bude vše jiné, ale rozhoduje za něj jeho švagr. Respektive jeho žena se s ním radí. Je to správně? Lze tomu nějak zabránit a nastavit hranice? Přečtěte si také příběh paní Lívie, která musí i v dospělém věku poslouchat svého otce.