Vyjádření psychologa Pavla Pařízka
Věřina situace je v jádru střetem mezi obrazem, který si rodič desítky let budoval o budoucnosti svého dítěte, a skutečností, která tento obraz náhle mění. Rodič si během výchovy nevědomě vytváří scénář života svého dítěte a začne ho vnímat jako něco, na co má nárok. Když realita scénář naruší, dostaví se reakce podobná truchlení, protože rodič ztrácí něco, co sice nikdy neexistovalo jinde než v jeho představách, ale co pro něj bylo zcela reálné. Věřina bolest je autentická, ale její zdroj neleží tam, kam ho umisťuje. Nebolí ji to, čím syn je, ale to, že přišla o budoucnost, kterou si naplánovala. Věra opakovaně mluví o ostudě a ponížení a říká, že slušní lidé tohle nedělají. Její reakce však není jen rodičovským zklamáním, je hluboce formována anticipovanou reakcí okolí. V malé obci, kde člověk žije pod neustálým sociálním dohledem, může být strach ze stigmatu silnější než vlastní úsudek. Věra tak nemá ani prostor zjistit, co si o synově orientaci skutečně myslí ona sama. Její stud není důsledkem vlastního morálního přesvědčení, ale předjímaného odsouzení druhých, a to je podstatný rozdíl.