“Moje dcera není dobrým vzorem pro své děti. Pije, kouří a mluví sprostě,” neví si rady Jaroslava

Paní Jaroslava (69) sleduje svou dospělou dceru s rostoucím znepokojením. Vadí jí její životní styl, způsob komunikace i to, jak se chová před vlastními dětmi. Přestože se ji opakovaně snaží upozorňovat a vést k jinému chování, naráží na odmítnutí a konflikty, které ji stále víc vyčerpávají.

Moje dcera není dobrým vzorem pro své děti

Když se na ni dívám, mám někdy pocit, že se mi ztratila před očima ta holčička, kterou jsem vychovávala. Utrhávala jsem si od úst, aby ona měla všechno, co chtěla. Oblékala si krásné šatičky, botičky a byla přesně taková panenka, jakou jsem chtěla mít. Byla vším, co jsem chtěla, milá, příjemná. Věřila jsem, že taková i zůstane. Tehdy jsme si povídaly jinak, věci měly řád, pravidla, respekt.

Dnes ji vidím s cigaretou, slyším slova, která bych si nedovolila říct ani v největším rozčilení, a hlavně – vidím svá vnoučata, která to všechno poslouchají a přihlížejí tomu, co se mi zdá úplně špatně. Když jí to řeknu, většinou jen mávne rukou nebo mě pošle pryč. A mě to bolí víc, než bych chtěla přiznat. Nejsem slepá, vím, že je dospělá a má svůj život, ale zároveň cítím, že něco není v pořádku. Někdy večer přemýšlím, kde jsem udělala tak velkou chybu, jestli jsem měla být přísnější, nebo naopak víc chápající. A jestli to ještě vůbec jde nějak změnit.

Nejvíc trpí vnoučata

Nejvíc mě trápí vnoučata. Když slyším, jak se doma mluví, jaký tón se používá, mám sevřený žaludek. Říkám si, že děti přece všechno vstřebávají, že si to jednou ponesou dál. Snažím se své dceři říct, že by měla být opatrnější, že by mohla některé věci dělat jinak, ale končí to hádkou nebo tichem. A já pak odcházím s pocitem, že jsem zase selhala – jako matka i jako babička. Jenže zároveň nevím, jak to zastavit. Jak mluvit s někým, kdo mě nechce poslouchat, ale já ho přitom stále miluju? Někdy si říkám, jestli mám ještě právo jí do toho mluvit, nebo jestli už mám jen mlčet a dívat se. Ale to mlčení mě ničí stejně jako ty hádky. Co byste dělali na mém místě?

Nejlepší komentář na situaci paní Jaroslavy má psycholožka Sanjana Gupta

Paní Jaroslavo,

děkuji vám, že jste svůj příběh sdílela s takovou otevřeností a upřímností. Je z něj velmi silně cítit vaše láska k dceři i starost o vnoučata, ale také bolest z toho, jak se váš vztah proměnil. Popisujete ztrátu určité představy o dceři, kterou jste znala dříve, a zároveň bezmoc, když vidíte její současné chování. Je důležité si uvědomit, že nejde o vaše selhání jako matky – vaše dcera je dnes dospělá a její způsob života je výsledkem mnoha faktorů, nejen výchovy. Bolest, kterou cítíte, často pramení právě z toho střetu mezi tím, co jste si přála, a tím, jaká je realita. To je velmi náročné přijmout.

Ve vztahu k ní se nyní mění vaše role – z vychovávající matky spíše na někoho, kdo může nabídnout podporu, ale už nemá kontrolu. Opakované kritizování nebo snaha ji „napravit“ často vede jen k většímu odstupu. Může být účinnější zkusit komunikovat jinak: mluvit o svých pocitech místo hodnocení („mám strach o vnoučata“, „je mi smutno, když slyším, jak se doma mluví“) a dát jí prostor reagovat. Zároveň je důležité nastavit i vlastní hranice – například odejít ze situace, která je pro vás příliš zatěžující.

Co se týče vnoučat, vaše obava je pochopitelná, ale vaše možnosti jsou omezené. Můžete však být pro ně stabilním a laskavým vzorem ve chvílích, kdy s vámi jsou – ukazovat jiný způsob komunikace, bezpečí a klid. I to má velkou hodnotu. Nemusíte zachránit celý jejich svět, stačí, že jim nabídnete jinou zkušenost. Nesete v sobě hodně lásky i zodpovědnosti, a právě proto vás to tak bolí. Zkuste být ve stejné míře laskavá i k sobě – nemůžete ovlivnit všechno, ale to, jak v tom budete stát vy, je ve vaší moci. Nejste v tom sama a vaše snaha má smysl.

Jak má paní Jaroslava reagovat na to, že její dcera před svými dětmi nevolí zrovna vhodná slova? Má vůbec právo do toho zasahovat a říkat, co má dělat? Přečtěte si také příběh paní Diany, která si připadá úplně zbytečná a má pocit, že ji všichni využívají.