44 Kč
Darovat někomu něco hodnotného je hezká věc. Rodiče si vždy představují, co zanechají pro svoje děti. A ať chtějí, nebo ne, většinou mají představu, co s dědictvím jejich děti udělají. Jenže co když ten dotyčný začne měnit vše k obrazu svému, a to ještě za života rodičů? Jak se k tomu vlastně postavit a co dělat? Paní Jitka je zcela bezradná a zmatená, protože ztrácí střechu nad hlavou.
Paní Jitka (75) přepsala svůj dům na jediného syna. Nechtěla čekat na to, až tady nebude. Domluvili se, že v domě zůstane, a tak to také zanesli do smlouvy - věcné břemeno, může tam v klidu a bez problémů dožít. Jenže teď se její domov začíná měnit před očima.
Když jsem ten dům přepisovala na syna, říkala jsem si, že dělám správnou věc. Chtěla jsem mít klid, jistotu, že je o budoucnost postaráno. Všichni mi říkali, že je to rozumné, dům zůstane v rodině, já budu mít věcné břemeno a dožiju tu, kde jsem prožila celý život. Podepsala jsem papíry a měla pocit úlevy. Netušila jsem, že tím podepisuju i konec svého domova, jak jsem ho znala. Nejdřív to začalo nenápadně.
„Mami, ty omítky už jsou staré, musíme je udělat znovu,“ řekl jednou, jako by šlo o maličkost. Pak přišly rozvody, trubky, bourání příček. Najednou se v mém domě pořád prášilo, všude cizí lidé, hluk, nepořádek. Moje skříně se stěhovaly z místa na místo, věci mizely a vracely se jiné, nové, ale ne moje. Najednou jsem se ve svém domově necítila spokojeně a dobře. Byla jsem tam cizinka. Všechno bylo jiné a cizí. Když jsem se ozvala, že se mi to nelíbí, že už se tu necítím dobře, odpověděl mi větu, která se mi zaryla pod kůži: „Mami, vždyť to stejně bude za chvíli moje, tak co řešíš.“ Za chvíli. To slovo mě bolí dodnes. Jako bych tu už byla jen na dožití, na obtíž, překážka mezi ním a domem, který si chce udělat k obrazu svému.
Můj obývák už není můj obývák. Zmizelo staré křeslo, kde jsem sedávala s kávou, pryč jsou závěsy, které jsem šila vlastníma rukama po večerech, abychom to doma měli krásné. Říká, že jsou nemoderní. Neví, kolik jsem do toho investovala času a energie. Kuchyň je přestavěná tak, že se v ní necítím jistě, všechno je výš, jinak, cizí. Když sáhnu pro hrnek na kávu, najdu talíře a misky. Připadám si jako nezvaná návštěva ve vlastním domě, která by měla být vděčná, že tu vůbec může být.
Věcné břemeno mám na papíře, ale pocit domova mi nikdo nezaručil. Nechci se hádat, nechci být ta „nevděčná matka“, ale uvnitř mě roste smutek a strach. Bojím se dne, kdy mi řekne, že už mu překážím úplně. Že by bylo lepší, kdybych šla jinam. Sedím večer v ložnici, poslouchám hluk z další přestavby a říkám si, jestli jsem neudělala největší chybu svého života. Dům stojí pořád na stejném místě, ale už to není můj domov. A já se ptám sama sebe, kam vlastně teď patřím.
Paní Jitko,
to, co popisujete, není „jen“ spor o rekonstrukci domu, ale je to hluboká ztráta pocitu bezpečí, identity a důstojnosti. Domov pro vás nebyl jen nemovitostí, ale prostorem, kde byl otisknutý celý váš život, vaše práce, vzpomínky, kus vás samotné. Ve chvíli, kdy jste dům přepsala na syna, jste formálně zajistila budoucnost, ale nikdo vás nepřipravil na to, že tím můžete přijít o hlas v místě, kde stále žijete. Věta, kterou vám řekl, „vždyť to bude za chvíli moje“, je velmi zraňující, protože vás symbolicky odsouvá z role plnohodnotného člověka do role někoho, kdo už „jen překáží“. Není divu, že cítíte smutek, strach a dezorientaci; tyto pocity jsou naprosto legitimní.
Důležité je teď oddělit dvě roviny: právní a vztahovou. Právně máte s věcným břemenem právo nejen bydlet, ale také užívat dům způsobem, který odpovídá důstojnému životu, ne jako návštěva, ne v permanentním stresu. Psychologicky je ale klíčové, abyste si znovu vymezila svůj prostor a své hranice. To neznamená hádky, ale jasné, klidné pojmenování: „Tady bydlím. Potřebuji mít část domu, kde se cítím doma a bezpečně. Některé změny jsou pro mě příliš.“ Zkuste mluvit o svých pocitech, ne o jeho vině. Pokud to sama nezvládnete, velmi bych doporučila přizvat mediátora, rodinného terapeuta nebo právníka, ne proto, abyste šla do boje, ale abyste nebyla v nerovné pozici, kde musíte všechno snášet mlčky.
A ještě jedna důležitá věc: není vaší povinností být „vděčná“ za to, že smíte žít ve vlastním bývalém domě. Vděčnost nemá nahrazovat respekt. Pokud se dlouhodobě cítíte ohrožená a zneviditelněná, je na místě přemýšlet i o variantách, které by vám vrátily klid, ať už je to jasná dohoda o podobě bydlení, nebo v krajním případě hledání jiného bezpečného místa k životu. To není selhání ani chyba, ale péče o sebe. Patříte někam tam, kde se nemusíte ptát, jestli ještě máte právo být. A ten pocit si zasloužíte mít i teď, nejen „dokud ještě“.
mpoweringparents.com, příběh poslala Jitka O.
