44 Kč
Mnoho rodičů si přeje, aby jejich děti měly v životě jistotu a zázemí. Jenže někdy se z pomoci stane dlouhodobý stav, který už rodiče vyčerpává. Paní Leona se s manželem ocitla v situaci, kdy jejich dospělý syn nevidí důvod odejít z rodného domu. Říká se tomu Mama hotel, ale paní Leona je už unavená ze servisu, který mu musí poskytovat.
Leona (63) s manželem vždy počítali s tím, že jejich syn jednou vyletí z hnízda a začne si budovat vlastní život. Místo toho ale zůstal doma a postupně si z jejich domácnosti udělal pohodlné zázemí. Pro rodiče to ale začíná být stále větší zátěž.
Když byl náš syn mladší, nikdy mě nenapadlo, že jednou budeme řešit takovou situaci. Vždycky jsem si říkala, že až si najde práci a partnerku, přirozeně se osamostatní. Jenže roky ubíhají a on je pořád doma. Našemu synovi je přes třicet a bydlí s námi, jako by mu bylo dvacet. Tvrdí, že mu u nás nic nechybí. Prý je to vlastně výhoda pro všechny, my máme někoho doma, kdybychom náhodou potřebovali pomoct, a on nemusí řešit drahý nájem.
Na domácnost přispívá jen symbolicky. Když jsme to s manželem jednou zkusili otevřít, řekl, že přece taky musí šetřit. Přitom chodí do práce, kupuje si nové věci, často jezdí na výlety s kamarády. Já mu pořád peru, žehlím, vařím. Když přijde z práce, sedne si k televizi nebo k počítači a vlastně se o nic nestará. Občas vynese koš nebo poseká trávu, ale to je tak všechno. Jinak má u nás doma servis jako v hotelu.
Pamatuju si jednu situaci, kdy jsem byla opravdu unavená. Celý den jsem uklízela a večer jsem ještě stála u plotny. Syn přišel domů, otevřel lednici a jen tak mezi řečí řekl: „Mami, není něco k večeři?“ V tu chvíli jsem měla chuť se rozbrečet. Nedávno jsem mu opatrně naznačila, že by možná mohl začít přemýšlet o vlastním bydlení. Odpověděl úplně klidně: „A proč? Vždyť je to stejně jednou můj dům.“ Prý ho přece nemůžeme vyhodit. A že až jednou s manželem nebudeme, dům stejně zdědí. Tak proč by měl odcházet. Ta věta mě zasáhla víc, než jsem čekala. Nejde ani tak o ten dům. Jde o to, že mám pocit, že jsme pro něj pořád jen rodiče, kteří se o něj mají starat. Jenže já už nemám tolik energie jako dřív. Ráda bych si s manželem konečně užila trochu klidu. Jen nevím, jak synovi vysvětlit, že i když ho máme rádi, nechceme být jeho hotel až do konce života.
Paní Leono,
z vašeho vyprávění je cítit velká únava, ale také láska k synovi. Je přirozené, že rodiče chtějí svým dětem pomáhat co nejdéle, jenže někdy se z pomoci nenápadně stane něco jiného, prostředí, ve kterém dítě nemá důvod převzít plnou odpovědnost za svůj život. To, že váš syn zůstává doma a bere péči jako samozřejmost, nemusí nutně znamenat, že je zlý nebo nevděčný. Spíše si zvykl na systém, který funguje v jeho prospěch. Pokud se nic nezmění, pravděpodobně ani on sám nebude cítit potřebu něco měnit.
Důležitým krokem je, abyste si se svým manželem nejdříve mezi sebou ujasnili, jaké změny chcete. Poté je dobré synovi klidně a otevřeně sdělit, že se situace začne postupně měnit. Nemusí jít hned o radikální krok, ale o jasná pravidla: například výrazně vyšší příspěvek na domácnost, rozdělení konkrétních povinností nebo časový plán, do kdy začne řešit vlastní bydlení. Klíčové je, aby tato pravidla nebyla jen návrhem, ale skutečnou dohodou. Pokud syn uvidí, že se hranice opravdu změnily, bude muset začít přemýšlet o větší samostatnosti.
Zároveň je důležité zbavit se pocitu viny. Mnoho rodičů má strach, že když nastaví hranice, své dítě zklamou. Ve skutečnosti mu ale mohou pomoci vyrůst. Samostatnost totiž nevzniká tam, kde je neustálý servis a pohodlí. Máte plné právo chtít si se svým manželem užít klidnější období života a nebýt v roli pečovatelky o dospělého muže. Když synovi dáte jasně najevo, že ho máte rádi, ale zároveň očekáváte jeho odpovědnost, může to být první krok k tomu, aby se váš vztah postupně změnil z rodičovského na skutečně dospělý.
cnld.org, příběh poslala Leona D.
