„Syn se ke mně po rozvodu nastěhoval i se svou přítelkyní. Nemám doma soukromí a nemohu nic říct,” je smutná a zoufalá Evelína

Paní Evelína (68 let) ovdověla a musela se s tím vším smířit. Měli s manželem jediného syna, který už byl dospělý a vedl svůj život. Musela se tak naučit být na vše sama, smířit se s tím, že manžela ztratila a naučit se žít opuštěně, ale spokojeně, jak jen to šlo. Našla si koníčky, kamarádky a po čase si užívala klidu, který ji samota poskytovala. Jenže syn přišel s tím, že se rozvádí. A nemá kde bydlet.

Syn se ke mně po rozvodu nastěhoval i se svou přítelkyní

Po smrti mého muže jsem si myslela, že už mě v životě nic nepřekvapí. S manželem jsme byli spolu přes čtyřicet let. Prošli jsme si svým – dobrem i zlým – ale vždy jsme si doma udrželi klid a určitou úctu. Když jsem ovdověla, bylo to těžké, ale smířila jsem se s tím. Dům jsem si nechala, upravila si ho k obrazu svému a věnovala se zahradě, pletení, vnoučatům. Na stará kolena jsem si začala zvykat na samotu, ale byla to klidná samota, kterou jsem si mohla řídit. Pak ale přišla změna, která mě zaskočila víc než smrt manžela. Můj jediný syn se po rozvodu nečekaně ocitl bez střechy nad hlavou. „Mami, jen na přechodnou dobu,“ prosil mě, když stál ve dveřích se dvěma kufry. Měl jsem ho odmítnout? Samozřejmě že ne. Vždyť je to moje dítě. Jenže s ním přišla i jeho nová přítelkyně. A to jsem teda rozhodně nečekala. Původně mi o ní vůbec nic neříkal.

Vetřelec ve vlastním domě

Neptali se. Přijeli. Zabydleli se v pokoji pro hosty, roztáhli si věci po celém domě a během pár týdnů jsem si připadala jako host ve vlastním domově. Nemohu si pustit televizi nahlas, protože „ona zrovna telefonuje“. Nemohu si vařit, kdy chci, protože „oni drží dietu a kuchyně je plná jejich krabiček“. Když přijde má sestra na návštěvu, jeho přítelkyně se na ni dívá skrz prsty. Syn to neřeší. Mávne rukou a řekne: „Buď ráda, že nejsi sama.“ Ale já nejsem ráda. Nejsem ráda, že mě doma nikdo nerespektuje. Nejsem ráda, že se cítím jako vetřelec v prostoru, který jsem celý život budovala. A nejvíc bolí to, že když se ozvu, syn se urazí.

„Jsem tvůj syn. Pomáhal jsem ti, když jsi to potřebovala,“ připomíná mi. To je pravda. Ale teď mám pocit, že to používá jako zbraň. Večer si lehnu do postele a brečím. Potichu. Nechci, aby mě slyšeli. Zase by přišly výčitky, ticho, dusno. Emoční vydírání. Začínám chápat ženy, které odešly do domova důchodců dobrovolně. Člověk se tam možná necítí jako pán domu, ale aspoň ví, na čem je. Nevím, jak dlouho to ještě vydržím. A hlavně nevím, jak jim to říct. Aby si našli vlastní bydlení, tohle je ještě pořád můj domov!

Na situaci paní Evelíny odpovídá psycholog Tomáš Koupil

"V současnosti se mluví o dvou trendech ve vztazích mezi dospělými dětmi a jejich rodiči. Žádný dobrý skutek nezůstane bez trestu. Dodržování hranic, které měl váš syn respektovat, se rychle stalo problematické a pro něj žádná pravidla ve vašem domě neexistují. Hranice nám umožňují zachovat si vlastní prostor a autonomii a zároveň si udržovat blízké emocionální pouto. Paní Evelíno, vaše situace je bohužel velmi častá a přesto velmi zraňující. Po ztrátě manžela jste se s odvahou naučila žít sama, ve svém prostoru a rytmu. Přijetí syna po jeho rozvodu jistě vycházelo z lásky a snahy pomoci. Ale pokud se vaše vlastní domácnost změnila v prostředí, kde se necítíte svobodně ani bezpečně, je čas si uvědomit jednu důležitou věc: pomoc rodině nesmí znamenat ztrátu sebe sama.

Vaše potřeby jsou stejně důležité jako potřeby vašeho syna. Mít vlastní domov znamená mít právo určovat pravidla, cítit se v něm vítaně a uvolněně. Pokud vás syn s partnerkou v podstatě vytlačili z vašeho života, je naprosto legitimní jim říct, že tato situace je pro vás dlouhodobě neudržitelná. Doporučuji, abyste si se synem v klidu a věcně promluvila. Můžete začít takto: „Milý Petře, pomohla jsem ti, protože jsi byl v těžké životní situaci. Teď ale cítím, že moje vlastní potřeby nejsou v tomto domově naplněny. Necítím se tu už jako doma. Potřebuji, aby sis společně s partnerkou do konce měsíce našel vlastní bydlení. Věřím, že to zvládnete, a budu vám oběma držet palce, ale já už potřebuji svůj prostor zpátky.“

Buďte důsledná a nebojte se toho, že vám bude vyčítáno „sobectví“. Nejde o sobectví, jde o zdravé hranice. Odchod do domova důchodců by měl být vaší volbou, nikoli únikem z vlastního domova. Pokud jste schopna žít sama, máte právo ten život také žít po svém – důstojně, svobodně a v klidu. Zvažte, zda si na rozhovor nepozvat i někoho blízkého nebo rodinného mediátora – někdy může třetí strana pomoci zachovat klid a strukturu. Ale pamatujte: máte plné právo rozhodovat o tom, kdo u vás bydlí a za jakých podmínek.“

Jak se má paní Evelína zachovat? Ustupovat ve vlastním domě synovi a jeho přítelkyni? Nebo jasně říct, kde jsou hranice a pokud se jim to nelíbí, musí odejít? Jak byste zareagovali vy? Přečtěte si také příběh paní Jany, která se musí o vše starat sama, její manžel v důchodu s ničím nepomůže.