44 Kč
Paní Evelína se musela v životě smířit s mnoha věcmi. S manželem žili spolu dlouhé roky, přes čtyřicet let. Měli krásné manželství a když manžel zemřel, bylo to velmi, opravdu velmi těžké.
Musela se naučit spoustu věcí. Především si zvyknout na samotu. Nebyla prakticky celý život sama, nikdy sama nežila. A teď ze dne na den byla. Cítila prázdnotu a musela se s tím popasovat.
Šlo to. Objevila nové koníčky, měla kamarádky, zvelebovala domov a zahradu. Našla znovu svůj klid a objevila pozitiva toho, že žije sama. A pak přišel její syn. S kufry, protože se rozvedl a neměl kde bydlet. Prý na přechodnou dobu.
Samozřejmě ho k sobě vzala. Jenže on nepřišel sám. S přítelkyní. To paní Evelína nečekala. Nenamítala nic. Nastěhovali se do pokoje pro hosty, ale rázem jich byl plný dům. Všude se roztahují, jak by jim to patřilo. Kvůli nim nemůže dělat spoustu věcí, které dřív dělávala.
Začíná se cítit jako vetřelec ve svém vlastním domě. Když se ozve, je oheň na střeše. Syn ji neustále připomíná, že jí pomohl, když to potřebovala. Když je jí do pláče, je to podle nich emoční vydírání. Jak jim dát jasně najevo, že by se měli odstěhovat?
