Milada Horáková: Právnička a politička se neohnula před žádnou totalitou a stala se symbolem

A to je možná ten problém, který s ní měli nejdřív nacisté a potom komunisté. Nešla koupit, nešla ohnout a nedala se umlčet ani ve chvíli, kdy už jí brali úplně všechno.

Dětství a studium: z Vinohrad rovnou k právům

Milada Horáková se narodila 25. prosince 1901 na Královských Vinohradech. Už během studií bylo vidět, že nebude typ, který se přizpůsobí jen proto, aby byl klid. V době vzniku Československa v sobě měla silný smysl pro spravedlnost. A vlastně i pro odpovědnost. Když se něco děje špatně, člověk má jednat. Po maturitě šla na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. V roce 1926 promovala. V tehdejší době to nebyla jen ambice, ale i odvaha. Právo pro ni nebyla teorie, ale nástroj, jak zlepšit život lidem, kteří neměli hlas nebo sílu se bránit.

Feminismus bez pozlátka: zákony, práce a skutečná rovnost

V meziválečných letech se setkala s Františkou Plamínkovou a zapojila se do ženského hnutí. Nebyla to však aktivistka tzv. na efekt, ale praktický typ. Řešila paragrafy, pracovní podmínky, sociální pomoc, postavení matek i žen v rodinném právu. Pracovala na pražském sociálním úřadu a patřila mezi první ženy právničky, které se prosadily ve veřejné správě. Byla členkou národně socialistické strany. Její hlavní těžiště ale bylo v sociálních a ženských otázkách. Už tehdy narážela na realitu. Muži uměli ženám říkat komplimenty, ale o jejich právech se jim jednat nechtělo. Milada přesto tlačila dál. Ne kvůli sobě, ale protože věděla, že férová společnost se nedělá sama.

Rodina: manžel, který ji podporoval

Krátce po studiích se provdala za Bohuslava Horáka, novináře a později výraznou osobnost Československého rozhlasu. Jejich vztah byl na tehdejší dobu moderní. Nestala se z ní žena v koutě. Manžel ji podporoval a bral její veřejnou práci vážně. V roce 1933 se jim narodila dcera Jana. Milada tak žila naplno roli matky i veřejně činné ženy. A i když se to dnes může zdát běžné, tehdy to byla velká věc. O to silnější pak byl kontrast, když jí totalitní režimy rodinu postupně rozebraly.

Nacisté: odboj, zatčení a věznění

Za okupace se zapojila do odboje. Nešlo o gesto, ale o práci, která v praxi znamenala kontakty, ilegální činnost, zajišťování bytů, pomoc lidem a shánění informací. Gestapo ji v roce 1940 zatklo. Prošla tvrdými výslechy, vězněním na Pankráci, Terezínem i transporty do Německa. V roce 1944 ji soudili v Drážďanech. Prokurátor chtěl trest smrti. Milada se ale obhajovala sama v němčině a rozsudek nakonec změnili na osm let vězení. Dožila se osvobození americkou armádou v roce 1945. Nacistickou mašinérii přežila, protože byla tvrdá, klidná a nezlomná.

Po válce: politika a rychlé prozření z komunismu

Po osvobození se vrátila do Prahy. Znovu vstoupila do politiky. Stala se poslankyní a byla aktivní také v Radě československých žen. Brzy ale rozpoznala, že komunisté nehrají demokratickou hru. Kritizovala servilitu vůči Moskvě, manipulace a nedemokratické metody. Po únoru 1948 rezignovala na poslanecký mandát. A přestože měla možnost odejít, dlouho zůstávala doma. Pomáhala pronásledovaným a udržovala kontakty s exilovou politikou. Snažila se být oporou lidem, kteří už cítili, že se země mění v diktaturu. Jenže režim už měl její jméno dávno v seznamu k likvidaci.

Monstrproces: divadlo, které mělo zastrašit všechny

V září 1949 byla zatčena StB. Komunisté ji potřebovali jako symbolickou oběť a hlavní postavu vykonstruovaného procesu. Proces probíhal od 31. května do 8. června 1950 a byl připravený jako propaganda: publikum vybírané, tisíce rezolucí požadujících nejvyšší tresty, tlak na obžalované, aby odříkali naučený scénář. Milada se i tak místy dokázala postavit a mluvila s důstojností. Právě tím ale režim dráždila nejvíc. Rozsudek byl jasný: smrt. Přimlouvaly se světové osobnosti, žádalo se o milost. Prezident Gottwald ji však odmítl udělit.

Poprava a dopisy: síla, kterou jim nešlo vzít

Milada Horáková byla popravena 27. června 1950 na Pankráci. Nešlo o „spravedlnost“, ale o politickou vraždu. V posledních dnech napsala dopisy rodině, ve kterých se loučila s klidem a nezvyklou vnitřní silou. Právě ty dopisy po roce 1989 ukázaly, jak moc byla lidská a zároveň neuvěřitelně statečná. Režim rodině nevydal její ostatky, urna zmizela, aby nevzniklo místo, kam by lidé chodili vzdát úctu. Jenže tohle byla jejich chyba: paměť nezmizela. Milada Horáková se stala symbolem toho, že svoboda se někdy platí nejvyšší cenou.

Hana Benešová byla první československou první dámou, která si získala srdce národa svou elegancí, skromností a obětavostí. Jaký byl její život po boku Edvarda Beneše?