44 Kč
Když dnes slyšíme slova svoboda, rovnost a lidská práva, zní to skoro jako samozřejmost. Jenže ještě před dvěma sty lety to byla výbušná hesla, za která se nechodilo debatovat do kaváren, ale umírat. A pokud je vyslovila žena, byla to dvojnásobná provokace. Proto byla na svou dobu Olympe de Gouges nesmírně odvážná.
Jednou z těch, které odmítly mlčet, byla Olympe de Gouges. Spisovatelka, dramatička a politická rebelka. Žena, která měla odvahu říct nahlas to, co si většina společnosti nepřála slyšet. Že bez žen není žádná rovnost. A že revoluce, která je přehlíží, je jen další formou mužské nadvlády.
Narodila se v roce 1748 v Montaubanu do skromných poměrů. Už od dětství poznala, že svět je nastaven hlavně pro muže. Brzy byla provdána do manželství, které si nevybrala. Bohužel velmi rychle ovdověla. Místo aby přijala roli tiché vdovy, sbalila syna a odešla do Paříže. Tam si změnila jméno a začala budovat nový život podle vlastních pravidel. Bez velkého vzdělání, zato s ostrým rozumem a neuvěřitelnou odvahou. Už tehdy pochopila, že manželství může být pro ženu spíš past než jistota. A že společnost trestá ženy za věci, které mužům běžně toleruje. Tahle osobní zkušenost se později promítla do celé její tvorby.
V Paříži se vrhla na psaní her, románů a politických textů, které šly přímo proti proudu. Nebála se otvírat témata jako otroctví, rozvod, práva nemanželských dětí nebo sexuální dvojí metr. Když napsala hru odsuzující otroctví v koloniích, vyvolala skandál ještě dřív, než se vůbec dostala na jeviště. Pro mnohé bylo nepřijatelné už to, že ji napsala žena. Olympe ale věděla, že mlčení je luxus, který si utlačovaní nemohou dovolit. Psala s vášní, někdy chaoticky, ale vždy s jasným cílem. Připomenout, že svoboda nemá barvu pleti ani pohlaví. A že bez spravedlnosti pro všechny je jen prázdným slovem.
Když vypukla Francouzská revoluce, zpočátku věřila, že přinese skutečnou rovnost. Brzy ale pochopila, že slavné ideály platí hlavně pro muže. Ženy bojovaly na barikádách, pochodovaly ulicemi, ale nové zákony je opět odsunuly stranou. Olympe na to reagovala nejslavnějším textem svého života: Deklarací práv ženy a občanky. V ní vzala mužskou deklaraci a nastavila jí zrcadlo. Pokud jsou si lidé rovni, pak i ženy. Pokud mají muži práva, pak i ženy. Jednoduché a nebezpečné zároveň. Její text byl drzý, ostrý a přesně mířil na pokrytectví revolučních vůdců.
Na rozdíl od mnoha jiných se nebála kritizovat ani samotnou revoluci. Odmítala trest smrti, postavila se proti popravě krále a varovala před spirálou násilí, která nakonec semele i své vlastní tvůrce. A nemýlila se. S rostoucím terorem se její texty stávaly čím dál nepohodlnějšími. Revoluce, která slibovala svobodu slova, najednou nesnesla kritiku. Byla zatčena, obviněna z podvracení republiky a rychle odsouzena. Žádné dlouhé procesy, žádné slitování. Jen chladná logika moci, která se cítila ohrožená ženou s perem.
V listopadu 1793 skončila pod gilotinou. Bylo jí pětačtyřicet let. Revoluční vůdci z ní chtěli udělat odstrašující příklad pro všechny ženy, které by se chtěly plést do politiky. Místo toho z ní udělali symbol. Ženu, která zaplatila životem za to, že odmítla být poslušná. Po její smrti byly ženské kluby rozpuštěny a veřejná aktivita žen tvrdě omezena. Přesto její myšlenky nezmizely. Dnes je považována za jednu z prvních moderních feministek a připomínku toho, že práva nikdy nepadají shora jako dar. Vždycky se o ně musí bojovat. Někdy i za cenu nejvyšší. Pokud dnes bereme rovnost jako samozřejmost, je to i díky lidem, jako byla Olympe de Gouges. A je fér si připomínat, že za tu samozřejmost někdo kdysi zaplatil hlavou.
Nebyla jen symbolem popravy, ale ženou z masa a kostí s pevnými hodnotami. Poznejte skutečný příběh Milady Horákové.
