Do redakce nám po vydání prvního článku o Heleně Citrónové přišlo několik dotazů na její osud po válce. A tak se k příběhu ještě jednou vraťme.
Přečtěte si také předešlý článek, který zachycuje příběh o velké lásce mezi brutálním nacistou a slovenskou vězeňkyní Helenou Citrónovou.
Devatenáctiletá Helena Citrónová byla do Osvětimi přivezena v březnu 1942. Informace o tom, kdy se zařadila do pracovního komanda Kanada, které třídilo věci lidí přijíždějících v transportech, se liší. Podle některých zdrojů se tam měla dostat rok po příjezdu, a to na narozeniny SS dozorce Franze Wunsche. Přeživší Edita Grosmanová ovšem říká – a jakožto osobě, která Helenu Citrónovou znala, jí lze věřit – že v Kanadě byla už v roce 1942, takže se dvojice musela potkat dříve. Jisté ovšem je, že se nacista zamiloval, a vězeňkyně později jeho city opětovala.
Důležité je také připomenout, že Franz Wunsch zachránil Heleninu sestru před smrtí v plynové komoře. Stála již nahá se svými dětmi v místnosti před vstupem, když přišel a ostatním dozorcům zalhal, že ji potřebuje. Rózince (někdy též psaná jako Róžinka) samotné tvrdil, že na ni čeká její sestra. To byla sice pravda, nicméně rozhodně netušila, že svou sedmiletou dceru a několikatýdenního syna už nikdy neuvidí.
Z Osvětimi sestry Citrónovy odešly pochodem smrti, na který je Wunsch vybavil dobrými botami. Kvalitní obuv byla totiž v tomto případě jedním z faktorů, které zvyšovaly šanci na přežití. Vězni pochodovali stovky kilometrů daleko, ve sněhu a mrazu v dřevácích nebo rozpadlých botách. Bolestivé omrzliny a hnisající rány tak nebyly ničím výjimečným. Kdo padl vyčerpáním, ten byl na místě zastřelen a ponechán u cesty.
Mohlo by se zdát, že po osvobození už bylo vše lepší. Omyl. V květnu a červnu 1945 sestry bloudily po Německu a stále jim hrozila smrt. Opilí vojáci Rudé armády hledali hezké ženy a znásilňovali je. Někdy jejich brutalita postoupila tak daleko, že oběť napadení nepřežila. Helena s Rózinkou se stejně jako jiní přeživší schovávaly do stodol a rozbombardovaných domů. Nejednou tak byly svědky útoků, při kterých ženy křičely bolestí a odporem. Helena se v takových chvílích schovávala pod sestru, která byla o deset let starší, takže doufaly, že nebude jistým terčem oproti mladičké dívce.
Helena Citrónová vzpomíná: „Slyšela jsem jejich křik, dokud úplně neutichly a neopustily je síly. Často je při znásilnění i zabili. Uškrtili je. Otáčela jsem hlavu, protože jsem to nechtěla vidět, protože jsem jim nedokázala nijak pomoct. Bála jsem se, že znásilní i mou sestru a mě. Byla to zvířata. Ať jsme se schovaly kamkoli, náš úkryt našli a znásilnili několik mých kamarádek. Dělali jim hrozné věci. Až do poslední chvíle jsme nemohly uvěřit tomu, že to skutečně přežijeme. Mysleli jsme si, že když jsme nezemřeli kvůli Němcům, určitě nás zabijí Rusové.“ (Osvětim, nacisté a „konečné řešení“, str. 278).
Jednou i ona potkala vojáka, který se na ni vrhl. Bojovala s ním jako lvice, ale dobře živenému muži se nemohla ubránit. Zachránilo ji až to, když ukázala číslo vytetované na ruce. V tu chvíli mu došlo, koho napadl, a utekl.
Helena věděla, že její blízcí byli v Osvětimi posláni na smrt. Všichni kromě sestry Rózinky, která přijela s pozdějším transportem, a bratra Arona. Ten necelý měsíc pobýval v táboře, dokud ho dozorci nezastřelili za pokus o útěk. Bylo mu osmnáct let.
Sestry Citrónovy tedy po válce odešly do Izraele, kde založily rodiny. Můžeme se jen domýšlet, jak těžce se žilo Rózince. Prý měla Heleně dokonce vyčítat, že nemohla dceru a syna na smrt doprovodit.
V roce 1972 se konal proces s Franzem Wunschem. Helenu o něm měla informovat jeho manželka, která o vztahu věděla. Ať už se o přelíčení dozvěděla jakkoliv, vypovídala v dozorcův prospěch. Když prý svou dávnou lásku viděl, rozplakal se, i když vedle něj v soudní síni seděla jeho žena a syn. Podle mnohých přeživších neměl na zastání nárok, protože ho znali jako sadistu, který neváhal vraždit. Byl zproštěn viny a Heleninu fotku měl uchovávat u sebe až do konce života.
Zdroj: REES, Laurence. Osvětim: nacisté a "konečné řešení". Vydání čtvrté. Přeložil Zlata KUFNEROVÁ, přeložil Jana JEBÁČKOVÁ. Praha: Euromedia Group, 2018. ISBN 978-80-7549-827-4.
MACADAM, Heather Dune a Caroline MOOREHEAD. 999: příběh žen z prvního transportu do Osvětimi. Přeložil Wanda DOBROVSKÁ. Praha: Euromedia Group, 2020. ISBN 978-80-242-6637-4.
